Smutek

Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. I když je mi jasné, že to tak mohlo i vypadat. Vždyť jsem se ti znovu tak dlouho neozvala. A to ti stále říkám, jak ráda ti vyprávím.

Opravdu ti ráda vyprávím. Jen jsem si nemohla vybrat z toho, co se mi právě honí hlavou. Pomalu se to stává pravidlem.

Dnes ti budu vyprávět o tom, jak se cítím. Důvod k tomu mám. Tak poslouchej!

Nedávno jsem se dozvěděla o úmrtí dlouholeté klientky denního stacionáře. Její odchod byl rychlý a nečekaný. A to nejen pro mě. Myšlenky a vzpomínky na ni mě provázely asi týden. Nemohla jsem se jich zbavit.

Teprve po jejich odeznění jsem začala přemýšlet o tom, co ti budu vyprávět. V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že mám v hlavě úplně prázdno. Něco podobného se mi ještě nikdy nestalo.

Napsala jsem jen kousek a doslova jsem se zasekla. Zkoušela jsem to několikrát. A nic. Nedokázala jsem se v textu pohnout ani o kousek dál. Žádné slovo. Věta. Prostě nic.

Nemohla jsem se soustředit. Cítila jsem jen ten ukrytý smutek. Pravděpodobně jsem si nechtěla připustit, jak moc mě její odchod bolí. A to už dávno vím, že je smrt součástí života.

Všechno ti dopovím příště, kamaráde! A velmi ráda. Uleví se mi.