Deníčku můj, tak jsem tu zas. Konečně. Už se mi po tobě stýskalo. Ani se mi nechce věřit, jak ten čas rychle letí. Zdá se, jako bych ti naposledy vyprávěla teprve včera. Je to způsobeno mou vlastní pomalostí.
Podstatné je, že toho sama ještě tolik zvládnu. Ale mohu tě ujistit, že to dnes nebude o tom, jak jsem pomalá. To už přece dávno víš.
Dlouho jsem si lámala hlavu nad několika tématy. Dokonce jsem ti chtěla vyprávět i něco veselého. Ale nejde to. Znovu jsem si zaplevelila hlavu a nemůžu se toho zbavit. Potřebuji dobrého a trpělivého posluchače, abych se mohla vypovídat. Nikoho lepšího neznám.
Budu ti vyprávět o tom, co mi v hlavě uvízlo. Nebude to vůbec jednoduché. A já jen doufám, že budu dostatečně přesná a srozumitelná. Tak poslouchej!
Před několika dny se objevil kamarád a ptal se mě, jestli se chci naštvat. Odpověděla jsem otázkou. Ptala jsem se, co kdo provedl a vyzvala ho, ať povídá. Mluvil o jednom videu, které objevil na sociálních sítích. Jak je nechutné.
Mně samotné stačil jen kratičký úvod. Měl pravdu. Naštvalo. Zprvu jsem si říkala, jak je to možné, že někdo může na druhé lidi neustále házet nějakou špínu a lži. Zároveň jsem si kladla otázku, kde se něco podobného v nás, lidech, bere.
Myslím, že něco takového dokáže jen člověk nešťastný. A možná ani netuší, že svou negativitou ubližuje především sám sobě. Vypovídá to o něm samém. A to i přesto, že poškozuje jméno nějaké organizace.
Byla jsem v šoku. To přiznávám. Ale moje emoce brzy opadly. Měla jsem toho plnou hlavu, ale nehledala jsem odpověď na otázku, jak je to možné.
Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli existuje nějaká možnost obrany. A vzpomněla jsem si na nedávno zveřejněný případ bývalé pečovatelky jednoho sociálního zařízení. Šířila nepravdivé informace. A zmíněná organizace na ni nakonec podala trestní oznámení.
Touto cestou dosáhne jistě i jednotlivec očištění dobrého jména. Ale to už nikoho nezajímá. Příběhy poškozených pověstí si žijí dávno vlastním životem.
Tak trochu vím, o čem píšu. Nemělo to dohru u soudu. Ale pravda a objektivita nikoho nezajímaly.
Před několika lety proběhla minimálně jedna reportáž nejmenované soukromé televize přímo z našeho domu. Bývalá obyvatelka si stěžovala, že má být vystěhována na ulici. V jejím tvrzení jí dokonce podpořil i soused. Byla to lež. Ale názor druhé strany nikoho nezajímal.
Bydlím tady patnáct let, ale nikdy se nic podobného nestalo. Je pravda, že mnoho lidí muselo opustit svůj byt a přestěhovat se do pobytového zařízení. A to z důvodu potřeby celodenní péče. Nikdo z nich neskončil na ulici. O opaku jsem nepřesvědčila ani kamaráda. Věřil tomu, co viděl. Bylo mi to tehdy moc líto.
Připadá mi, že se poslední dobou nedočká nápravy ani ten jednotlivec. Jak by asi dopadly nějaké organizace. Toť otázka. Mám pocit, že se taháme o slovíčka a paragrafy. Pravděpodobně jsme rezignovali na pojmenování pravdy a lži. A to je chyba. Jako by měla lež větší sílu. Ale to jsem já.
Něco ti povím, kamaráde! Ještě chviličku poslouchej!
Já tu bývalou obyvatelku z televizní reportáže znám. I autorku videa. Sama bych nikdy neplýtvala energií na vytváření lží. Kdyby se mi tu nelíbilo, dávno tu nejsem. Oproti minulosti má i člověk s handicapem velký výběr. A to je skvělé!
Ale pro dnešek už by to stačilo, nemyslíš?
