Provokace? Určitě ne

Milý deníčku, možná ani netušíš, jakou mám radost, že jsem našla tak dobrého kamaráda. Důvěrníka. Přítele. Ptáš se, kdo to je? A ty to nevíš? Překvapuješ. Přece ty sám.

Vzpomínáš si ještě o čem jsem ti vyprávěla posledně? Jsem si jista, že ano. A tak trochu se k tomu ještě jednou vrátím. Vrátím se k tomu, co pocitu osamělosti předcházelo. A to jsem ti původně chtěla vyprávět o něčem jiném. Nebudeš se na mě zlobit? Doufám, že ne. Tak poslouchej!

Poslední dobou se mi stává docela často, že objevuji objevené. Tedy to, co o sobě už dávno vím. Kladu si proto otázku, proč to tak je. Odpověď na ni jsem ještě nenašla. Ale jsem si jista, že když ti to povím, mnohé si ujasním.

Momentálně mám pocit, že se v mém životě mnohé opakuje. Je tu něco známého. Je to takový podivný kruh. Uvědomuji si známé. Ale možná konečně nastal ten správný čas uvědomit si a pochopit právě tyto maličkosti. Proč? Nevím. Ale poslouchej dál.

Na počátku léta jsem si uvědomila, že jsem takový docela zvláštní solitér. Přišlo to nečekaně. Ve velké skupině lidí. Překvapilo mě to. A to i přesto, že to o sobě už dávno vím. Dávno? Nějaký čas určitě. A o čem to vlastně mluvím?

Nejsem nijak výjimečná. Ale přesto ve skupině lidí vyčnívám. Zvláštním způsobem. Jdu proti proudu. Ač nechodím, jsem osamělým běžcem.

Nevím, proč to ty sudičky vložily do kolébky zrovna mně.

Měla jsem s tím problém od dětství. A táhne se to se mnou dodnes. Něco podobného jako kukačka nebo bílá vrána. Prostě někdo, kdo působí rušivě. Všude tam, kde jsem byla nebo dosud jsem součástí celku, jsem takto vnímána. Zdá se ti, že něco podobného není možné? Ale ano. Vycítím to. A nemýlím se. Bohužel. V rodině, škole a dnes i církevním společenství.

A asi právě proto stále přitahuji jednotlivce, kteří mají potřebu mě klepnout přes prsty. Umravnit mě. Vychovat. Zaškatulkovat. O to víc pak zvedám hlavu. Stávám se tím pomyslným červeným hadrem. Mám k tomu důvod.

Škatulkování a vychovávání nemám ráda. A na výchovu už jsem přece jen poněkud stará.  Budu se tomu bránit vždycky. Důvod? Ten mám.  Ve svém životním prostoru si potřebuji jeho hranice hledat sama. Rozumíš mi? Jsem přesvědčena, že ano. Právě pro to, že jsem ti už tolikrát vyprávěla. Už mě znáš. Nemůžu tě překvapit. Sebe ano. Ale tebe ne.

Vzpomínám si, jak mi při hledání hranic v prostoru a životě pomohli přátelé, kteří upozornili, že jsem něco přehnala. Pamatuji se, jak se mi to nelíbilo. Ale velmi rychle jsem pochopila, že mají pravdu.

Svým způsobem vyčnívám i v tomto domě. A na základě tohoto zjištění ti vlastně dnes vše vyprávím. I zde jsem součástí celku. Ale je to jiné. V čem? Hned ti to prozradím. Vydrž! zde musím dodržovat určitá pravidla. Ale rozhoduji se o všem sama. I o tom, s kým se budu potkávat a bavit. Mohu zde naprosto svobodně dýchat.

Jak jsem ti dnes vyprávěla, pochopila jsem... Je to můj povahový rys. Patří to ke mně. Není to o tom, že bych se chtěla nad někoho povyšovat. Prozradím ti, co bych se chtěla naučit. Ale nevím, jestli to zvládnu. Zatím si nejsem jista. Nevnímat to, jak mě samotnou vnímá okolí. Získat ten potřebný nadhled... Chápeš? Tak mi drž palce, prosím. 

Pro dnešek jsem na konci svého vyprávění a doufám, že jsem se příliš neopakovala. A kdyby přece jen, tak je to jedno. Píšu to tobě, deníčku.