Deníčku můj, myslím, že si tentokrát nedokážeš ani představit, jak jsem šťastná, že ti budu zase něco vyprávět. Chtěla jsem začít mnohem dříve. Vlivem okolností vše dopadlo jinak. Ale podstatné pro mě je, že jsem tu.
Nemusíš se bát. Jsem to opravdu já. Nezapomněla jsem na tebe. Když říkám, že se tentokrát na vyprávění opravdu těším, tak tomu věř. Mám k tomu hned několik důvodů. Jednak ti vyprávím ráda, a hlavně si dokonale vyčistím hlavu.
Byly sice svátky a dny volna, ale cítím se hodně unavená. V předešlém roce to bylo o naštvání. Zlobila jsem se sama na sebe. Na svou bezmoc. Tentokrát jsem se cítila jako na kolotoči.
Vidím, jak už jsi zvědavý. Tak poslouchej!
Asi nebudu jediná, kdo si občas řekne, že je ten prosinec poslední dobou nějaký divný. Krátký a rychlý. Anebo už je to jen můj pocit. A to jen proto, že pomalu stárnu a postupně mi ubývají síly. Jsem realista. Moc dobře vím, že něco podobného může nastat. Prakticky kdykoli.
Ale abych se do toho nezamotala... A nezapomněla, co ti to chci vlastně vyprávět.
První třetina prosince proběhla v klidu. Jako každý jiný den. Mírný chaos začal až v pondělí třináctého. Zjistila jsem, že mám změněný jídelníček. Nelíbilo se mi to. Ale i to se může stát. Jsme přece jen lidé. A i ten dodavatel je jen člověk. A to jsem ještě ani zdaleka netušila, co mě čeká do konce měsíce.
Jak říkám, pondělí byla jen taková malá předehra. Předzvěst všeho, co mě čekalo.
Začala jsem podvědomě cítit jakýsi zvláštní neklid. Měla jsem pocit, že se mi nic nedaří. A události šly tak, abych si to jen postupně potvrzovala.
Následující den jsem měla pocit, že nic nestihnu. Pravda, ten je u mě docela častý... Jako vždy jsem se obávala naprosto zbytečně. Vše dopadlo, jak mělo. Jak jinak.
Další den počítač tahal potřebné aktualizace. V danou chvíli jsem se nechala ovládnout stresem. Zdálo se mi, že mě zradila veškerá mluvící technika. A já už dopředu přemýšlela, jak vše budu řešit. Naprosto zbytečně, pochopitelně. Byly to jen moje zmatky a pocity.
Ale právě v těchto a podobných situacích si uvědomím, jak by se mi občas hodilo vidící oko.
A aby toho nebylo málo, v druhé polovině týdne jsem očekávala velkou zásilku. Kupovala jsem si novou postel. Stará dosloužila. Po patnácti letech. Takové věci si troufám vybírat pouze za asistence vidícího.
Když jsem se dozvěděla, kdy mi má být doručena objednaná postel, okamžitě jsem si začala domlouvat pomoc. Protože jsem na tom tak, jak jsem, měla jsem ji téměř domluvenou. Bylo to vlastně už jen o detailech.
Nejdůležitější bylo domluvit se s dopravcem. Potřebovala jsem, aby do sebe vše dobře zapadlo. To se také nakonec stalo. Jen jindy, než jsem očekávala.
Nemám problém vysvětlit svou situaci a dopracovat se k nějakému řešení. Ale... Nejprve jsem se u dopravní společnosti setkala s pochopením a vstřícností. Ale když jsem zjistila, že mám špatný kontakt a volala jsem zpět, vše bylo jinak. Přístup k zákazníkovi byl zcela neprofesionální. Pracovnice expedice argumentovala hlavně tím, že má hodně práce a nestíhá. Podotkla jsem, že rozumím a žádala jsem o pomoc s vyřešením situace. Svým jednáním mi dala jasně najevo, jak ji obtěžuji. Zdržuji. Ale s podobným přístupem se občas setká každý člověk. I přes počáteční nedorozumění jsme se nakonec domluvily na doručení druhý den. I tak jsem obdržela zprávu o dodání ještě téhož dne. Domluva s řidičem byla skvělá. Objednané zboží mi bylo úspěšně doručeno druhý den. Vše do sebe zapadlo. Ke spokojenosti všech. Ještě týž den jsem díky pomocníkům mohla spát v nové posteli.
Když jsem se však chystala ulehnout ke spánku, spadla jsem. Byla to třešnička na dortu za celý týden. Jako takový byl podivný a tohle byl skutečně zlatý hřeb...Nestává se mi to často. Pokud přece, tak to stojí za to. Za poměrně dlouhý život padat snad umím. Jen se už sama nezvednu. Nic se mi nestalo. Bolelo jen celé tělo.
Myslela jsem, že mě do konce roku už nic zlého nepotká. Všechno potřebné kolem Vánoc jsem měla domluvené. Netušila jsem, jak moc jsem se mýlila.
Nákupy i příprava jídla v příštím týdnu dopadly výborně. Na vánočním jídelníčku jsem si moc pochutnala.
Ale co čert nechtěl. Pravděpodobně jsem se přejedla. Není divu. Jak léta přibývají, tak už nejsem schopna jíst velké porce. A obzvlášť těžkého jídla. A to vánoční opravdu těžké je. Hned po těch všech dobrotách jsem si dala týden dobrovolného půstu. Jedla jsem pouze suchary, jogurty, piškoty, rýži. A jak mi chutnalo. Když už jsem cítila takový „zdravý“ hlad, věděla jsem, že je vše v pořádku.
Pomyslnou tečkou za tím podivným prosincem bylo dodání nové matrace v prvním lednovém týdnu. I ona potřebovala nějakou organizaci pomoci. I toto klaplo na výbornou.
Dokážu si představit, jak si lámeš hlavu nad tím, proč ti to vlastně všechno vyprávím. A ke všemu tak zeširoka. Ráda ti to prozradím. Tak ještě chvilku poslouchej!
Jsem na sebe hrdá, jak si dokážu všechno domluvit a vyřídit. S minimální podporou okolí. Pro mě je to věc velmi důležitá. Důkaz, že mám svůj život a prostor pevně ve svých rukou. Ale nejdůležitější je pro mě zjištění, že se mám v případě potřeby o koho opřít. Vše mi vzalo mnoho energie. Bylo to velmi náročné. Ale stálo to za to. To mi věř!
Pravda, nesmím zapomenout na opatrnost, ale v nové posteli se spí nádherně, kamaráde! ;
