Osamělost?

Deníčku můj, přiznám se, že jsem ti původně chtěla vyprávět o tom, jakým způsobem rozeznávám lidi. Měla jsem totiž pocit, že jsem ten příhodný moment už propásla. Důvod je jasný. Jsem přece nevidomá.

Ale nakonec jsem se rozhodla, že ti budu vyprávět o něčem, co v sobě nosím necelé dva měsíce. O pocitu osamělosti. Trochu mě to děsí. Jsi první, komu to budu vyprávět. Vlastně ani nikdo jiný není. Jsi dobrý posluchač.  Možná ani netušíš, jak moc mi pomáháš. Nebudeš se na mě zlobit? Doufám, že ne. Tak poslouchej!

Od počátku své samostatnosti jsem potkávala mnoho lidí. K pomoci i vzájemnému sdílení. Lidé opravdu různí. Přátelé, kamarádi, známí.  Není to tak dávno. Proto si vše pamatuji, tak dobře.   Z okruhu kamarádů, přátel a známých bylo lidí podstatně více. Právě tento pocit jsem měla dost dlouho.  Chlubila jsem se tím. Ale už delší dobu se mi zdá, že se ta pomyslná karta obrací. Tím neříkám, že ke mně chodí už jen ti, kteří téměř každodenně pomáhají. To vůbec ne. Stále jsou i ti, kteří chodí z vlastního rozhodnutí a velmi rádi. Vždy se na setkání s nimi těším. Ale... Dají se spočítat na prstech jedné ruky.

První záblesky uvědomění si vlastní skutečnosti se objevily na přelomu kalendářního roku. Vyděsilo mě to. Ovládl mě smutek. Vlastní realitu jsem si uvědomila teprve nedávno. Letošní léto.

Ptáš se, jak se cítím? Ráda ti to prozradím. Je to něco podobného jako pláč. Pláču ve svém nitru. Nikdo to na mě nepozná. Jsi jediný, kdo o tom ví. Ale něco ti prozradím. Poslouchej!

Víš, já už jsem pocit osamělosti zažila. Nebylo to nic příjemného. Trvalo to několik let. V kratších, či delších intervalech. Tehdy jsem s tím nemohla nic dělat. Jen zachovat zdánlivý klid. Nenapadlo mě, že by se něco podobného mohlo opakovat. A možná proto mě to tak vyděsilo. Ale dnes je situace naprosto odlišná. V čem? Tu svou osamělost mám plně ve svých rukou. Ten čas a prostor, který mám, je jen můj. Mohu si s ním dělat, co chci. S prostorem i časem.  Mohu se nořit do dalších filmových a knižních příběhů. Nechat se unášet vlastní fantazií. Objevovat pro sebe další možnosti a světy. A to je veliký dar. Rozumíš mi? Já myslím, že ano. Mám v sobě stále tu duši dítěte.

Zatím je mi z toho smutno. A trochu to i bolí. Na něco podobného už dávno nejsem zvyklá. Ale taková je moje realita.

Mám velké štěstí, že jsi tak trpělivý posluchač. Proč? Mohu ti všechno bez obav říci. Mnoho si uvědomím. A jinak tomu není ani tentokrát. Pochopila jsem, že to mohu vzít jako výzvu. Výzvu na cestu k vnitřní svobodě. Objevit svůj malý, ale pestrý svět. Děkuji ti, kamaráde!