O lidech kolem mne - pokračování

Milý deníčku, dlužím ti ještě jedno vyprávění o lidech, které potkávám. Jsi zvědavý? Tak to jsem moc ráda. Ale budu delší, než obvykle. Nebudeš se na mě zlobit? Budeš mít dost trpělivosti? Doufám, že ano.

Víš, špatně se o tom mluví. Některé věci jsou ještě příliš čerstvé a možná se ti to bude zdát i nepochopitelné. Ale mohu tě ujistit, že nebudeš ani zdaleka jediný, pro koho vše bude znít neuvěřitelně. Budu se snažit být co nejsrozumitelnější. Slibuji. Tak poslouchej.

Jistě si vzpomínáš, jak jsem tuto skupinu lidí pojmenovala sama pro sebe. Říkám jim „pachatelé dobra“. Jsem si vědoma, že je to slovní spojení poněkud hanlivé, ale trefné. Bohužel. Proč? Tito lidé jsou totiž skálopevně přesvědčeni, že jedině oni vědí, jak má správně vypadat život těch druhých. Tedy konkrétně ten můj. Vědí nejlépe, co je pro mě nejvhodnější, s kým se mám přátelit a podobné záležitosti.

Je neuvěřitelné, jak snadno a rychle dokáží ovládnout život a prostor jednotlivce. Případně skupinu lidí. Doslova ukrást. Ukrást pro sebe a kvůli sobě. Nikdy nejde o toho, koho chtějí získat do svých osidel. Ale o ně samotné. Potřebují si dokázat, jak jsou nepostradatelní pro jednotlivce nebo skupinu... Učiní objekt svého zájmu na sobě závislým. A než si to člověk uvědomí, tak je dokonale opředen pomyslnou pavučinou.

Jsou to vlastně lidé dvojí tváře. Navenek prezentují sami sebe jako velmi laskavé a vstřícné. A člověku, který je TAK HODNÝ, se přece neříká ne. Nebo velmi špatně. Ale opak je pravdou. Vyžadují naprostou poslušnost. Vůči druhému člověku jsou vždy v nadřazené pozici. Vždycky musí mít navrch. Proto je jejich velkou zbraní ironie, kterou dokáží znejistět druhého a zasáhnout citlivá místa. Nemají rádi jakýkoli odpor. Dokáží mu odolávat velmi dlouho, ale časem stejně odhalí svou pravou tvář. Nevěřil bys, jak se člověku uleví.

Divíš se, jak to všechno vím? Už jsem to maličko naznačila. Mám s těmito lidmi bohaté zkušenosti. Sama s oblibou říkávám, že jsem pro ně jakousi mucholapkou. Jsem pro ně vhodným objektem. Rozumím tomu. Člověka, který by na tom byl tak jako já, nepotkávají denně.

Nepatrně jsem něco málo naznačila už minule. Mám za sebou těžké období a vše je ještě příliš čerstvé. Ale ráda bych to v sobě nějak uzavřela, tak se ti svěřím. Proto vydrž ještě chvíli, prosím! Ve svém vyprávění už se blížím ke konci.

Doposavad jsem se nikdy nepotkala osobně s člověkem, který by ovládl, byť jen malou, skupinu lidí. Je to pro mě první osobní zkušenost tohoto druhu. Dlouhou dobu jsem nedokázala pochopit a pojmenovat, co se děje. Čeho jsem to vlastně svědkem. Nikdy by mě nenapadlo, jak snadno a rychle se změní celková atmosféra v této skupině lidí. I zde je vyžadována slepá poslušnost. Stádovitost. U mě už jde jen o tu poslušnost. Slepá už jsem, ale to neznamená, že nevidím. Poslušnost tohoto druhu však odmítám.

Získaná zkušenost mnou hodně otřásla. A to i důvěrou v duchovního. Moje předchozí téměř třicetileté zkušenosti byly totiž naprosto odlišné. Děkuji za ně. Mám na čem stavět. O co se opřít. Jde pouze o jednotlivce.

Vůči danému člověku mám v sobě ticho a neklid zároveň. Vnitřní neklid je způsoben prožitým otřesem. Všechno chce jen čas.

A co z toho plyne pro mě? Ráda ti to prozradím. Konečně plně důvěřovat vlastním instinktům. Nikdy totiž nezklamaly. Ušetřím si tak mnoho trápení.