Deníčku můj, tak ráda bych ti věnovala mnohem více svého času. Věř si tomu nebo ne. Zatím jsem ve svých vyprávěních nepravidelná. A možná i chaotická. Z tolik slibovaného humoru jsi toho také mnoho neslyšel.
Velice se za to omlouvám. Momentálně to jinak neumím.
Vzpomínáš si, jak jsem ti v nedávné době vyprávěla o svých bolestech a jakémsi vnitřním chaosu? Určitě ano. Právě proto, že jsi tak dobrý kamarád a trpělivý posluchač. Od té doby se prakticky nic nezměnilo. Neklid je stále přítomen. Ale právě tato situace mi pomohla uvědomit si důležitou věc. Budu ti o tom vyprávět. Tak poslouchej.
Jsem člověk, který ve svém životě potřebuje pořádek a řád. Přesněji řečeno rytmus dne. Nějaký rytmus můj den určitě má. S větší, či menší pravidelností. Ale něco mu přece jen chybí. Ten střed. Opěrný bod. Něco, z čeho bych mohla čerpat sílu a jistotu.
Vlastně hledám opěrný bod, který velmi dobře znám. Mnoho let. Ale z vlastní pohodlnosti jsem zapomněla. Možná jsem chtěla. Možná jsem si myslela, že v nově nabyté svobodě a samostatnosti nebudu nic podobného potřebovat. Nikdy jsem to nevyslovila nahlas. Ale jsem si jista, že jsem to v sobě někde měla ukryté. Bláhově jsem si myslela, že všechno zvládnu sama. Velký omyl.
Jakási kotva je pro mě důležitá. Přímo zásadní. Od ní se odvíjí všechno. Spokojenost, radost, vztahy s lidmi... A ještě mnoho jiného...
A kdo nebo co by měl být vlastně tou kotvou? Tím středem? Až ti to prozradím budeš se smát. Jsem si tím jista. Tak, jako jsem se nad sebou pousmála já sama. Tím středem mého života je víra. Duchovní život. Osoba Ježíše Krista. On je tou Alfou i Omegou. Alfou i Omegou mého života. Tam je ten můj základní kámen. Můj střed. Z něho všechno vychází.
Jsi překvapen, že ti to říkám? Divíš se? Ani nemusíš. Neměla jsem nikdy problém se přiznat. A případně i vyznat. A to i přesto, že je to věc velmi osobní.
Řeknu ti jen jedno. Zachovala jsem se jako hlupák. A budu mít určitě co napravovat.
I v duchovní oblasti byl dlouhé roky nějaký rytmus. Ale nebylo to ono. Sama jsem cítila, že tomu něco chybí. Ta pomyslná jiskra. Upřímnost a otevřenost. Proč? Nevím. Možná jsem se bála vlastních selhání a slabosti. Naprosto zbytečně. Velmi dobře vím, proč to píšu. Dovedeš si představit, jak je těžké a bolestné si právě tohle přiznat? Ale vím, že je to ta správná cesta. Vše pojmenovat.
Víš, já ty pevné základy potřebuji. Jsou pro můj život nutností. Netvrdím, že mě už nepotká nic těžkého a nesnadného. To zcela jistě. Ale těmi základy neotřesou bouře. A to je podstatné.
Rozumíš mi? Věřím, že ano, kamaráde milý!
