Nutnost soustředit se

Deníčku můj, myslím, že už dávno víš, jak ráda ti vyprávím. Ať už je to jakkoli. Ale jednu věc jsem ti za tu dobu neprozradila. A to, co je nejhorší. Ze všeho nejhorší je vždy nějak začít.

Dlouho hledám jednotlivá slova. Myšlenku.

Tentokrát jsem mnoho dní nedokázala zachytit ani jedno slovo. Natož pak náznak nějaké myšlenky, na které by bylo možné stavět a pokračovat.

Několik dní jsem se nedokázala na nic soustředit. Jak je to možné? Tak o tom ti budu vyprávět právě dnes. A jestli chceš, tak pozorně poslouchej. Mohlo by tě to možná maličko pobavit.

Zjistila jsem totiž, že mám doma asi nějakého Lichožrouta. Sama si ho nedokážu představit, ale dá se říci, že je to něco podobného jako skřítek. Požírá ponožky. PO jeho řádění zůstává několik jednotlivých ponožek, které nelze spárovat.

 Před několika dny jsem si oblékla ráno právě takový pár jedné barvy a pozdě odpoledne jsem měla na noze jen jednu.

Hledala jsem tak, jak jen může hledat člověk, který nevidí... Hledala jsem všude, kde jsem si myslela, že by ponožka mohla být. Dokonce jsem si vzala na pomoc i vařečku. A nic. Neobjevil ji ani člověk vidící.

A já sama jsem si myšlenkou na ponožku zaměstnala hlavu na několik dní.

V tu chvíli jsem se nedokázala soustředit pořádně na nic jiného. Měla jsem toho plnou hlavu.

A právě tehdy jsem si uvědomila, jak je ztráta koncentrace pro mě nebezpečná. Divíš se tomu? Ráda ti to vysvětlím.

Jako nevidomá se musím soustředit na veškerou činnost. I na docela běžné věci. Nejen na to, KAM věci ukládám, ale hlavně na to, CO dělám. Když věci nepoložím na stejné místo, nastane problém. Nepamatuji se, kam věc odložím. Hledám tam, kde by věc být měla a ztratím tak mnoho času. V daný moment přemýšlím tak usilovně, že mám pocit „zavaření mozkových závitů“...

Nesoustředěností mi pak věci i popadají. A opět marně hledám. A znovu ztráta času. Vím, kam věc dopadne. Kde by přibližně asi tak mohla být. Ale i tak nejsem schopna nalézt ji okamžitě. Vždy vše najdu až za nějaký čas. Dá se říci, že je to tak trochu i věc náhody.

Je mi jasné, že to může vypadat docela úsměvně. Ale není to tak vždy. Právě nesoustředěností a neopatrností může snadno dojít k nepříjemným situacím. S oblibou tomu sama říkávám karamboly. Když se nesoustředím, velmi snadno může dojít třeba k pádům. A to zpravidla při přesouvání z vozíku jinam. Ale to je to nejmenší zlo. Za dlouhé roky už padat umím. Jen to stárnoucí tělo už není tak pružné. A sama už se nezvednu. Ale hlavně hrozí riziko mnohem závažnějších poranění. Popálení. Opaření... A popravdě, nemusím mít všechno. To mi věř.

Pravda, mohla bych vše řešit pohodlnějším způsobem. Více využívat pomoci pečovatelů. Vlastně bych nemusela dělat vůbec nic.   Samotné mi jde vše mnohem pomaleji a zabere dost času. Ale i tak jsem ráda, že to ještě jde.

Víš, kamaráde milý, není to tak snadné. Je třeba být neustále ve střehu. Opatrnosti není nikdy dost. Občas se i mně něco nepříjemného přihodí. Vnímám to však jako znamení. Upozornění v pozitivním smyslu.  

Věřím, že tu ponožku objevím nečekaně. A kdyby ne, tak si budu vědoma nepostřehnutelného společníka. Budu vědět, že tu nejsem tak docela o samotě. A to by nebylo tak špatné, nemyslíš?