Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. To opravdu nelze. Jen se mi ten čas koulí moc rychle. Nestíhám. Ale to k přibývajícímu věku asi patří.
V souvislosti s tím mě už několikrát napadlo všechny aktivity zabalit a nedělat vůbec nic. Prostě někam zalézt a nevystrčit nos. Ale to by znamenalo přestat vyprávět i tobě. A to by se mi opravdu stýskalo. I když jsem měla jednu chvíli pocit, že už není co vyprávět.
Je pravda, že jsem si lámala hlavu nad tím, o čem to bude tentokrát. Nic mě nenapadalo. V hlavě úplně prázdno. Pak jsem si řekla, že by to chtělo něco veselého. A dokonce jsem i začala. Ale pokračovat nemůžu.
Za tu dobu, co ti vyprávím už dobře víš, že jsem zvyklá říkat otevřeně co si myslím o dění kolem sebe. O světě, ve kterém žiju. A jinak tomu nebude ani dnes. Bohužel.
Svůj pohled a postoj nikomu nenutím. Je opravdu jen můj. Ale udělá mi moc dobře, když ti to vše vypovím. Uleví se mi. nikoho jiného nemám. A ty jsi tak dobrý a trpělivý posluchač. A přítel k tomu. Jen si nejsem tak docela jistá, zda budu dostatečně přesná a srozumitelná. Ale i tak to zkusím. Tak mi drž palce a poslouchej!
Ani já jsem neunikla událostem na východ od našich hranic. Když jsem na konci února zjistila, co se děje, byla jsem v šoku. Zprvu jsem měla hrozný vztek. Nadávala jsem jako pohan.
Vše bylo překvapivé i pro mě. Ne nepředvídatelné.
Nejsem vojenský expert. Prostý člověk selského rozumu. Ale když se za hranicemi Ukrajiny nějaký čas seskupují vojska sousedního státu, tak se zcela jistě nedá očekávat pouhé vojenské cvičení.
Zvlášť s přihlédnutím na události před osmi lety. Už tehdy byly porušeny nějaké dohody a právo a Evropa mlčela. Dohodly se nějaké sankce, ale ty se úspěšně obešly. Důležitější je přece obchod a z toho plynoucí zisk. Ukrajina je daleko. Ta se nás netýká. Omyl. Daleko není. A týká se nás. Možná i víc, než jsem si sama schopna připustit.
Už před více jak osmdesáti lety i Hitler říkal, že jde chránit německou menšinu. A víme, jak to dopadlo. Nikdo se mu zpočátku nepostavil na odpor.
Agresor zůstane agresorem. Za všech okolností. Nikdy se nezmění. Není možné se s ním dohodnout nebo nějakou dohodu podepsat. Historie už jednou ukázala, že smlouva s ďáblem prostě nefunguje.
I ve třicátých letech minulého století si některé evropské státy myslely, že si mír koupí podpisem podobné smlouvy. Velmi brzy pochopili, jak se mýlili.
V souvislosti s probíhajícími událostmi si znovu velmi silně uvědomuji, jak tomu dnešnímu světu nerozumím. Jak se do něj nehodím. Pokolikáté už.
Nenapadlo mě, že i ve třetím tisíciletí budu svědkem války. A to takřka za humny. Navíc už třicet let sledují milióny lidí válku kdekoli. Doslova v přímém přenosu. Z pohodlí a tepla vlastních domovů. Jak hrůzné. Pokud si dobře pamatuji, tak tehdy spojenecká vojska hájila malý Kuvajt.
I dnes sledujeme stejným způsobem boje na Ukrajině. Na počátku to neminulo ani mě. Nehledám senzace. Byla jsem jen zvědavá na první reakce okolního světa. Dnes už se snažím sama sebe před zahlcením informacemi chránit. V zájmu zachování duševního zdraví. Ale přesto událostem člověk neunikne.
Nedávno jsem si pouštěla dvě televizní reportáže. Jako nevidomá jsem u obou vnímala jen zvuk. První se týkala situace na Ukrajině. Uprchlíků. Poslouchala jsem a tekly mi slzy. Druhá reportáž byla z Ruska a v ní zazněl kratičký úryvek z projevu prezidenta Putina na stadionu a bezprostřední reakce jeho stoupenců.
Stačil jen kratičký úryvek k tomu, aby mě zamrazilo v zádech. Pomohlo mi to znovu si připomenout, proč nemám ráda davy.
Nevím, co by se mnou udělalo, kdybych k tomu měla i ty obrázky. Pravděpodobně by mě to dokonale rozložilo. Neměla bych sílu se na to koukat. Natož abych si dokázala představit, že budu muset všechno opustit. A zachránit jen holý život. Nepředstavitelné. Naprosto nepochopitelné.
Situace na Ukrajině se mění nejen každým dnem, ale doslova každou hodinou. Vím, že se objevují pokusy o jednání obou stran. Možná probíhají také jednání, o kterých se nahlas nemluví. Ale jen aby to nebylo tak trochu to moje přání, které je otcem myšlenky...
Celá situace ve mně vyvolává mnoho otázek. Jak dlouho a jak daleko. Ve smyslu, kam až necháme události zajít, aby se něco změnilo. Agresor ty hranice nemá.
Je to tak, jak jsem říkala. A záměrně se budu opakovat. Nedovedu si představit, že bych do několika minut byla nucena zachránit holý život a vydat se na cestu do neznáma. Zcela jistě i proto, že bych to jako vozíčkářka sama nedokázala. A dost možná bych v danou chvíli pomoc nenašla.
Jsem člověk realista. Nemaluji si svět narůžovo.
Ale už bych ti měla prozradit, proč ti to všechno vyprávím. A znovu tak zeširoka.
Určitě ne proto, abych uplatnila princip kolektivní viny. V tom mám dávno jasno. A zcela jistě nejde ani o pocit nějaké historické křivdy. Historii nezměním.
Ani všichni Němci nešli s davem. I Hitler měl mnoho odpůrců.
A stejné je to i v Rusku. I tam lidé protestují proti politice svého státu. A to i přesto, že jim hrozí mnohaleté tresty. A dost možná i ztráta toho nejcennějšího. Života.
Nemám nic proti Rusům samotným. Mám ráda ruskou literaturu. Je plná emocí.
Nemám ráda ruskou politiku. Ta je velmi rozpínavá. A nejinak tomu bylo za dob Sovětského svazu.
Od konce druhé světové války nám toto spojenectví nic dobrého nepřineslo. Nejprve spolu s osvoboditeli přijeli i poradci, aby poradili těm našim soudruhům, jak zatočit s vnitřním nepřítelem. A v roce 1968 přijeli s tanky znovu. Nikdo je tu nechtěl. Až na několik jednotlivců. Mnozí si mysleli, že je znovu válka. A zůstali dlouhých třiadvacet let.
Mnoho politických vězňů padesátých let otrocky pracovalo v dolech. A to jen proto, aby měl právě Sovětský svaz dostatek uranové rudy. Na co asi. Celých čtyřicet let jsme museli plnit přání Sovětského svazu. Československo bylo posledním státem, který existenci SSSR v roce 1935 vůbec uznal... Bez jejich souhlasu jsme neudělali ani krok.
V dnešním Rusku vládnou represivní složky. Ruští agenti operují po Evropě a zabíjejí nevinné lidi. Dokonce i u nás.
Jsem naprostý laik. Pozorovatel. Ale nevím, proč mám pocit, že zahlcení střední Evropy uprchlíky prezidentu Putinovi vyhovuje. Myslím, že by byl moc rád, kdyby se uspořádání světa vrátilo do let osmdesátých. Do časů tzv. „studené války. Je to svět, který moc dobře zná. Byl to ten jeho bezpečný svět.
Jednomu ale opravdu nerozumím. A asi to nikdy nepochopím. Jak mohou bohatí Rusové a politici využívat výhod a možností, které evropský prostor nabízí, když ho v podstatě nemají rádi...? Přesněji řečeno nenávidí demokracii a její principy. Evropské státy vnímají jako své nepřátele.
Momentálně Evropa možná nepřítelem je. Brání se. A brání se tak, jak to umí. Tvrdými sankcemi. Ale nevím, jestli je to správné. Chudí Rusové jsou na bídu zvyklí. Je jich většina.
Jediný, kdo se opravdu brání, je Ukrajina. Kdyby tomu tak nebylo, tak jsou ruská vojska dávno někde jinde. Mnohem dál. I kdyby skončily válečné události pro Ukrajinu špatně, tak pro mě samotnou bude právě Ukrajina tím opravdovým vítězem. Právě proto, že se brání.
Po roce 1945 si prošla komunismem skoro celá Evropa. Byl to zcela přirozený vývoj. Dá se říci, že to bylo na základě válečné zkušenosti. Země za tzv. železnou oponou si prošly komunistickým terorem.
Rusko už dávno komunistické není. Ale prezident Putin je nebezpečný agresor. Mnoho let hledá viníka a nepřítele. Ale to už tu přece jednou bylo. Poprvé v nacistickém Německu. Později i u komunistů. Z pohledu naší země. Nechápu, na co se stále ještě čeká... Ale to jsem prostě já.
Nerada bych vypadala jako člověk, který ví všechno nejlépe. Má patent na rozum a na pravdu. To vůbec ne. Jen ti vyprávím o tom, co se mi honí hlavou. O nic jiného nejde.
Pochopila jsem dvě věci. Z minulosti dávné i nedávné jsme se nepoučili. A jakákoli zkušenost je nepřenosná. A to nejen v rovině osobní, ale dokonce i v té rovině politické. Jinak by nám Evropa zkušenosti s Rusy přece věřila...
Myslím, že toho pro dnešek bylo dost. Těším se na tebe příště, kamaráde!
