Narychlo

Deníčku můj, už poněkolikáté si letos uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Rychle čas ubíhal nejen během celého roku, ale zvlášť v tom měsíci posledním. V tom předvánočním adventním čase.

Mám pocit, že se vše zrychluje. Jen já jsem stále pomalejší. Je to fakt, který nezměním.

Nedovedeš si představit, jak se mi po tobě stýská. Jak moc mi chybíš. Ráda ti vyprávím. Ale svého jediného nepřítele asi nikdy nepřemůžu. Nezvítězím. A tím je čas.

Původně jsem ti chtěla vyprávět o tom, jaký je vlastně ten můj svět. Už mám dokonce napsaných i pár řádků. Ale nedokážu pokračovat. A teď ti vlastně píšu tak nějak narychlo. Mám toho plnou hlavu. A někomu to říct musím. A ty sám jsi nejen dobrý kamarád, ale hlavně trpělivý posluchač. Tak už konečně poslouchej!

Myslím, že je ti dostatečně známo, jaký jsem vášnivý čtenář. Ale abys i ty věděl, čeho mám vlastně plnou hlavu. Právě rozečtené knihy. A dokonce se mi o ní i zdá. Nedokážu se na nic jiného soustředit. Ani na to, co už mám rozepsané. Myšlenky mi utíkají.

Je to novinka současného anglického autora. A právě na ni jsem nedávno četla recenzi v nejmenovaném týdeníku. Byla tam i zmínka o jednom z jeho literárních děl, které vyvolalo malou bouři v českém mediálním prostoru.

Ale proč ti to vlastně všechno vyprávím. Právě tato kniha mě vyprovokovala k tomu, abych si knihu našla a sama začala číst. Byla jsem překvapena, když jsem nejednu autorovu knihu objevila ve slepecké knihovně. A dokonce i tu, která vyvolala bouři v rozhlase.

Já sama jsem knihou nadšená. Je to příběh několika kamarádů během dlouhých padesáti let jejich života. Zajímavý vhled do gay komunity. Nevnímám v románu nic vulgárního. Právě naopak. Kniha ve mně vyvolává mnoho otázek. Jsem si jista, že nejsou vulgární ani ty další. Autor sám má právo na nějaké umělecké vyjádření.

Víš, kamaráde, když jsem knihu začala číst, tak jsem si vzpomněla na milovaného Forresta Gumpa a jeho větu: “Pro hlupáka každý hloupý.“ Odsoudím, aniž o tom něco vím. Ale i to k člověku patří. Bohužel.

Jak jsem se už zmínila, kniha vyvolala mnoho otázek. A je docela možné, že se ještě objeví nějaké malé dozvuky. Kniha ve mně bude doznívat. A tak je to v pořádku. Tak to má bít.

Možná je to tím, že sama patřím do jedné menšiny. Jsem přece nevidomá vozíčkářka.

Při čtení knihy jsem si uvědomila, jak je pro mě samotnou důležitá atmosféra ve společnosti. A nejen pro mě. Ale i pro jakoukoli jinou menšinu. Pro každého, kdo je nějak jiný. Jaká bude atmosféra, tak spokojený bude můj život. A ono je tak snadné, aby se ta atmosféra změnila. I to nám historie už nejednou ukázala. Ale zatím se není čeho obávat.  Nijak zvlášť jsem tě určitě nepřekvapila. Ty mě přece už dobře znáš. Jsem člověk, který si dělá názor na svět kolem sebe rád sám.

Ale jedno ti přece jen ještě prozradím. Je krásné objevit nového autora ke čtení.

A o tom mém světě zase příště, jo?