Naivní

Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Ale je mi jasné, že to tak v jednu chvíli mohlo i vypadat. Posledně jsem opravdu neměla sílu a energii na to, abych ti něco vyprávěla. A že jsem chtěla. Bylo mi moc zle.

Ale o tom někdy příště. I o mnohém jiném. Na své nedávné sliby jsem totiž nezapomněla. Určitě se k nim postupně vrátím. Brzy, slibuji.

Dnes bych se ještě jednou chtěla věnovat našim pečovatelům a této nelehké době. Jen doufám, že se mi vše podaří vyjádřit tak, jak to cítím. A kdyby přece jen ne, tak dovysvětlím příště. Jednou, nebo dvěma větami.

Tak mi drž palce. Budu to moc potřebovat. A teď už hlavně pozorně poslouchej!

Už delší dobu nám rytmus všedních dní a celého roku neurčuje kalendář a roční období, ale malý, neviditelný virus. S ničím podobným jsme se zatím nepotkali. Proto je třeba dodržovat určitá nařízení a nastavená pravidla. Dokážu to pochopit. Nemám s tím problém. Jen je to všechno dlouhé a únavné. A nejen já už bych ráda viděla to světlo na konci tunelu. A to i navzdory tomu, že nevidím nic.

Nechtěla bych být dnes na místě těch, kteří rozhodují. Není to snadné. Ale zatím vnímám stále jen chaos. A to na klidu nepřidá. Kdybych něco podobného vnímala ve své bezprostřední blízkosti, tak už jsem asi mrtvá.

Už delší dobu mám pocit, že jsme se vrátili do světa George Orwella. Před mnoha lety jsem si myslela, že se to už nevrátí. Ale bohužel. Je to tady zas.

Často o této nelehké době přemýšlím. A abych to dění kolem sebe dokázala nějak uchopit, rozdělila jsem si pro sebe lidi do tří skupin.

První skupinou jsou ti, kteří vše ignorují. Jsou si jisti, že si mohou všechno dovolit. Při náhodném odhalení se vymlouvají na pracovní schůzku.

Do druhé skupiny patří ti, kteří nerespektují žádná pravidla. Rádi vnucují své názory a postoje druhým. Mají právo na to, své názory a postoje vyjadřovat. K tomu právu však patří i povinnost. Je to druhá strana téže mince. Vůbec se nesnaží být ohleduplní k ostatním. Vidí jen to své právo.

Nestěžuji si. A už vůbec nechci nikoho poučovat. Nic podobného mi nepřísluší.

Ale kdyby tato vládní nařízení nedodržovali naši pečovatelé, v čele s vedením Sociálních služeb našeho města, tak už tady dávno nepracují. V těchto náročných podmínkách pracují už téměř rok. A přes všechny těžkosti, které tato doba přináší, odvádějí vynikající práci. Vím, co píšu. Potkávám se s nimi téměř denně. Dovedu si představit, jak je to stresové. Psychicky nesmírně náročné. A přesto chaos a stres nevnímám. Naopak stále vysokou profesionalitu. Mnozí z nich si už prošli nejen samotnou nemocí, ale i karanténou. A některým zemřel někdo blízký nebo známý. Každý pátý den se testují. A možná právě proto dochází do práce stále jen oni. Mají mezi sebou kolegyni, která je astmatička. V ochranných pomůckách tráví dvanáct hodin denně. V době svého volna se pak „rozdýchává“ v nedaleké dětské léčebně. Věřím, že i pro ně je dodržování pravidel a nařízení za celý rok dlouhé a únavné. Ale vědí, že je to nezbytné. Chrání sebe i nás. Do této třetí skupiny patří všichni, kteří opatření dodržují. Jsou zodpovědní.

Ale abych se konečně dostala k tomu, proč ti to všechno vyprávím. I v našem domě je několik jednotlivců, kteří mají problém dodržovat nastavená pravidla. Takovým extrémním případem je moje sousedka. Neuznává jiné argumenty než ty své. Neváhá je vnucovat druhým.

Na počátku kalendářního roku zvala minimálně celý dům na petiční akci proti rouškám. Pozvánku jsem měla ve schránce i já. Když jsem to zjistila, věděla jsem, co udělám. Řekla jsem jí, že si něco podobného nepřeji. Bylo to moje kategorické ne, které bylo přijato s velkou nelibostí. Důvod jsem k tomu určitě měla. Nemám ráda, když jsem zatahována do podobných her. Své názory a postoje dokážu vyjádřit dost dobře sama. Nikoho k tomu nepotřebuji. A pokud by se něco podobného mělo opakovat, ozvu se znova.

Vrcholem všeho bylo, když se ke mně šeptandou doneslo, že právě takový člověk má v ruce papír podepsaný lékařem, že nemusí venku nosit roušku. A to nepatří mezi lidi, kterým je povolena výjimka. Potíž je ta, že jí nenosí vůbec.

 Já sama bych takovou výjimku nechtěla. A moc dobře vím, že by mi to moje paní doktorka ani nenapsala. A mohla bych říkat stokrát, proč by měla.

Tento jeden škrt pera a razítko pokládám za velký podraz pečovatelů. Paní doktorce stačil opravdu krátký čas k tomu, aby smetla všechnu jejich práci ze stolu. Hodně jsem přemýšlela o tom, co paní doktorku k takovému kroku vedlo. A přiznám se, že jsem zatím nepřišla na nic jiného, než že se mé sousedky potřebovala zbavit. Dovedu si představit, jak dokáže být takový člověk neodbytný. Ale jeden nástroj přece jen existuje. Už delší dobu mám pocit, že se na něj zapomíná. A nechápu proč. Často si kladu otázku, zda je to jen proto, abychom se někoho nedotkli nebo mu náhodou nějak neublížili. Pokud tomu tak skutečně je, tak je něco špatně. Dobře si vzpomínám, jak se slůvko NE nelíbilo ani mně. Dnes za něj děkuji.

Upřímně, sousedku znám několik let. Nepřekvapila. Moje ne nebylo ani zdaleka první. Dokáže být nepříjemná i na lidi, které nezná. Před časem se právě toto přihodilo mé sestře a jejímu manželovi. Jsem si vědoma, že i ona to v životě dělá tak, jak nejlépe umí. Jako každý z nás. Ale tohle mě hrozně naštvalo. Pečovatelé si takový podraz opravdu nezasloužili. Spíš podporu a povzbuzení.

Nechtěla jsem tě vylekat nebo i odradit od toho, abys byl i nadále posluchačem. Ale bylo mi z toho tak smutno. Musela jsem to říci aspoň tobě. Svému dobrému příteli a důvěrníkovi.

Znovu jsem si uvědomila, jak se do tohoto světa nehodím. Myslela jsem si, že něco podobného není možné. Jak jsem byla naivní. A to o sobě říkám, že jsem realista. Zjištění vyvolalo lehký úsměv, to mi věř!