Milý deníčku, opět jsem se dlouho neozvala. Odpusť, prosím. Opravdu mě to mrzí. Ale to neznamená, že bych si na tebe nevzpomněla. Právě naopak. Prsty už svrběly.
Nemohla jsem se dočkat, až ti budu zase něco vyprávět.
Mám toho v sobě znovu mnoho. A o čem by to mohlo být tentokrát? Budu vyprávět o prosincových dnech. O svém vánočním období. Nebudeš se zlobit? Vím, že jsem hodně slíbila a mnohé nedopověděla. Ale přece jen... Stala se mi totiž taková zvláštní věc. A zatím se mi nikdy nic podobného nepřihodilo. Jsi zvědavý? Tak poslouchej!
Již několik let prožívám Vánoce o samotě. Prostě jsem sama. Vadilo mi to jen zpočátku. Tehdy to bylo před lety něco nového. Nezvyklého. A vždycky jsem se těšila, až nastanou běžné dny a budu se znovu potkávat s lidmi. Ale tentokrát to bylo jiné. V čem?
Vůbec se mi totiž nechtělo naskočit do toho běžného denního rytmu. Chtěla jsem zůstat ve své zvláštní zakuklenosti a samotě. Rozumíš mi?
Jako bych cítila, že ten přechod nebude snadný. A to nemám jinou povinnost, než že večer ulehnu a ráno vstanu. Všechny ostatní denní aktivity jsou naprosto svobodné a dobrovolné.
A ta moje předtucha? Potvrdila se mi hned první lednové pondělí. Zaspala jsem. To už mám pak posunutý celý den. Byl podivný celý týden. Takový chaotický. Opravdu podivný. Byla jsem protivná sama sobě.
Musela jsem vyřešit záležitosti kolem techniky a přístrojů. Mých pomocníků. Byl docela problém spojit se s příslušnými institucemi a zjistit potřebné informace. Případně se domoci nějaké rady. Nebo se prostě s lidmi jen domluvit. To si pak i říkám, proč vlastně některé instituce existují, když nefungují tak, jak mají. Byla jsem úspěšná jen částečně. Ale o tom ti budu vyprávět jindy. Nevěřil bys, kolik mě to stálo energie a času.
Ale měla bych se vrátit k tomu, proč ti to vlastně všechno vyprávím. Nemám pravdu? Tak poslouchej!
I ty moje Vánoce jsou o setkáních, obdarování a nečekaném překvapení. Ale všechno se prakticky odehrává ještě před nimi. V adventním čase. A nejinak tomu bylo i o těch posledních.
Všechna setkání proběhla v předvánočním týdnu. Byla to setkání velmi milá. A opravdu nečekaným překvapením pro mě bylo setkání s dětmi a učitelkami zdejší školy. Přinesly i nečekaný dar. A věř, že udělaly obrovskou radost.
Vánoce mám velmi ráda. Od dětství. Jen je vnímám už trochu jinak. Dnes jsou pro mě časem ztišení a klidu. A té znovuobjevené samoty. Nádhera!
Mám opravdu velkou radost z každého setkání. Nevím, proč tomu tak je. Ale je to možná dané tou upřímností, kterou z těchto vzájemných setkání cítím.
Později, ve vánočním týdnu, už jsem se potkávala jen s pečovateli a trávila čas o samotě. Cítila jsem se velmi dobře. Po nikom se mi nestýskalo. V tu chvíli jsem pochopila, že se něco změnilo. Právě před rokem to bylo totiž přesně naopak.
Víš, kamaráde můj milý, sice nevím, co mi tato změna přinese a kam mě dovede, ale vnímám ji jako veliký dar. Tak mi drž palce, prosím! Moc to potřebuji.
Děkuji za trpělivost a brzy na shledanou...
