Moje hranice

Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Nemusíš se bát. Chybíš mi. Už bych ti ráda znovu něco nového vyprávěla. Ale v hlavě mám momentálně pusto a prázdno.

A aby toho nebylo málo, tak se mi nedaří rozplést ani to klubko slov a vět, abych mohla začít.

Nemohla jsem přijít na to odkud a jak. Někde hluboko mám ukrytý neklid. Možná z toho, jak se mi nedaří.  Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu. A pak mi to došlo. Už několikrát jsem ti povídala o tomto domě a jedné sousedce. Tak proč v tom nepokračovat. Proč se nevrátit třeba k mým začátkům. Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak mi drž palce a poslouchej!

Dny a týdny mi ubíhají velmi rychle. Poslední dobou určitě. Ale jiné to nebylo ani před těmi patnácti lety. Tak dlouho tu bydlím. Ale to už dávno víš. Je to neuvěřitelné. Zdá se mi, jako by to bylo včera.

Osamostatnila jsem se ve věku, kdy už má většina lidí vlastní rodinu.

Mé začátky nebyly snadné. Nevěděla jsem, co mne čeká. Jestli takovou změnu v životě vůbec zvládnu. Měla jsem veliký strach. Okolnostmi jsem byla hozena do vody. Nezbývalo než se jim přizpůsobit. Obrazně řečeno, naučit se plavat.

Zvládla jsem to. Ale nebylo to vždy tak jednoznačné. Mohlo to dopadnout úplně jinak.

Byla jsem člověkem bez hranic. Přesvědčena o tom, že je všechno dovoleno. Jsem přece ve svém. Jak velký omyl. Ale to jsem pochopila mnohem později.

Měla jsem dost dobře našlápnuto k tomu, být člověkem negativním. Protivná na všechny strany. Chtěla jsem, aby se svět a lidé v něm točili jen kolem mě. Nebylo to tak patrné. Ale já vím, že jsem to v sobě měla. Dokázala jsem svou pozorností člověka skoro udusit. A tím pádem ho od sebe odehnat.

Proto tak často zdůrazňuji, že jsem mohla být stejná jako někteří jednotlivci v domě. Třeba i horší. Člověk nikdy neví.

Vzhledem k tomu, jaký mám za sebou životní příběh, nebylo by to tak docela nereálné. Nedělám si iluze. O sobě. A snad už ani o druhých.

Já se sice některým jednotlivcům divím a nechávám se často jejich reakcemi a jednáním zaskočit. Překvapit. Ale skutečně jim rozumím. Samotnou mě těší, že jsem se změnila. Být ke všemu ještě protivná, byla by to vražedná kombinace. A to opravdu nemusím.

Žijí tu lidé různí. Od samého počátku. Z původní sestavy nás zůstalo už jen šest. Spolu s mou maličkostí, samozřejmě. Z toho nejméně tři jsou jednotlivci velmi negativní. Dokáží člověku během několika vteřin sebrat veškerou energii a chuť do života.

Velmi dobře vím, o čem mluvím. Ve svých začátcích jsem se s nimi střetla několikrát. Bylo to pro mě tehdy velmi stresující. Vysilující.

Chtěla jsem zapustit kořeny. Hledala jsem své místo. Musela jsem si ho tvrdě vybojovat. Bylo to pro mne moc těžké. Dostala jsem se i do situace, kdy jsem chtěla po dvou letech toto místo opustit a odejít jinam.

Dům má namíchané obyvatele. Seniory a vozíčkáře. Lidi starší a mladé. Pro mnohé byly vozíčkáři první zkušeností v životě.

Měla jsem tu smůlu, že jsem byla druhá nejmladší v domě. To by asi tak nevadilo. V podstatě jsem člověk pozitivní. S hlavou vztyčenou. A to okolí velmi provokuje. Štve.

Dráždila jsem mnohé sousedy jako červený hadr. Velmi brzy jsem se stala terčem nenávisti, závisti a velmi hrubých slovních útoků. Stala jsem se hromosvodem. Útočili a stěžovali si vždy, když měli příležitost. Důvody byly různé. Oprávněné i neoprávněné. Vyřizovali si se mnou „účty“ dvojím způsobem. Osobně, velmi hrubým způsobem, nebo přes pečovatele a jejich vedení. Tím neříkám, že se tak ke mně choval celý dům. To vůbec ne. Ale i to stačilo na jednoho člověka... To mi věř.

Druhá skupina byla při osobním setkání mnohdy až přeslazená. Obě však vyžadovaly úctu a slušnost ke stáří. Někteří se mnou nemluví dodnes. Dělají, že mě nevidí. Ale je mi to jedno. Vypovídá to jen o nich samých. Dovedu si tudíž dost dobře představit, že by se někteří dokázali k někomu jinému chovat podobným způsobem i dnes. Ale neboj. Ani já sama jsem nebyla žádný svatoušek. Anděl. Dokázala jsem to sousedům tzv. „vrátit“. Po svém. Nikdy jsem neměla problém ozvat se, když jsem nesouhlasila. Tady to nebylo jiné.  Provokovala jsem hlučností. Jakéhokoli druhu. Jediný způsob obrany, jaký jsem proti sousedům tehdy znala.

Ale proč ti to vlastně všechno vyprávím. Tak ještě chvíli poslouchej, prosím!

Dnes už ty hranice v sobě mám. A jsem za ně moc ráda. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec jsem pochopila. Jejich nastavování se mi nelíbilo. Vadilo mi to. Velmi. Zpočátku jsem měla pocit, že je to něco proti mně samotné. Nebyla to pravda. Teď už mám v tomto domě své místo. Pochopily obě strany. Nejen sousedé. Hlavně já. Pochopila jsem, že nemusím druhým dávat do ruky argumenty proti sobě. Jak osvobozující.

Děkuji tedy za trpělivost nejen svým dlouholetým přátelům, ale dnes hlavně tobě, milý deníčku! Snad se to vyplatilo...