Deníčku můj milý, něco ti povím. Jsem moc ráda, že jsem se nenarodila o několik století dříve. Ale právě ve století dvacátém. Určitě bych byla upálena jako čarodějnice. Občas mívám podivné „předtuchy“, které se většinou vyplní.
Ale je pravda, že se to století minulé od dob dávnějších příliš neliší. Dvě války, dvě totality. Milióny mrtvých.
Ale nemusíš se bát. O tom ti určitě vyprávět nebudu. Jsi zvědavý? To je dobře. Tak poslouchej!
Ale na zmínce o možném upálení trvám. Tehdy všechno jakkoli jiné, bylo považováno za ďábelské. Upřímně, sama si něco podobného nedovedu představit. Upálit člověka jen proto, že je vnímavější. Hrůzná představa.
Dnes se o takovém člověku říká, že je senzitivní. A jak už jsem se zmínila, občas se něco podobného stává i mně. Naposledy před několika dny.
Ty se bojíš? To opravdu nemusíš. Jsem si jista, že tě vše nakonec i pobaví. Tak už konečně poslouchej.
Nedávno jsem byla domluvena s kamarádkou kadeřnicí, že mě přijde ostříhat a obarvit. Dát na hlavu krásné podzimní barvičky. Těšila jsem se na ty barevné odstíny. Nemohla jsem se dočkat.
Byly jsme spolu domluvené několik týdnů dopředu. Jak se termín blížil, říkala jsem si, že bych se měla zeptat. A na co vlastně? Zda všechno domluvené platí. Proč? Stále více ve mně narůstal pocit, že vše dopadne úplně jinak. Celé mé nitro volalo: „Zavolej, zeptej se!“ Neudělala jsem to, samozřejmě.
Místo toho jsem dva dny přemýšlela o tom, jak vše zvládnu. Abych nezdržovala a vše stihla. Důvod k takovému uvažování určitě byl. Měla jsem domluveno ještě něco jiného a bylo mi jasné, že musím být přesná.
Věděla jsem, že budu ráda, až bude celý den za mnou. Ale co se nestalo. Asi dvě hodiny před plánovanou schůzkou vše padlo. Setkání nad mou hlavou se nekonalo. Popadl mě hrozný vztek. Moje předtucha se vyplnila. Zlobila jsem se nejen na kamarádku, ale hlavně na sebe. Věděla jsem, že jsem si tuto nepříjemnou situaci mohla ušetřit. Kdyby... Ale na „kdyby“ se v životě nehraje... Po dlouhé době vypadlo z mých úst několik jadrných slov. V tu chvíli jsem nadávala jako pohan... Ale nedovedeš si představit, jak se mi ulevilo.
Po mírném šoku jsem se začala soustředit na odpoledne. Čekala mě návštěva u kamarádky. Zkontrolovala jsem, zda mám vše připravené. Věci na sebe a něco dobrého. Ale hlavně nezapomenout pozitivní energii a dobrou náladu. Jediným důkazem dopolední nepohody byly nemyté vlasy. Měla jsem pocit neupravenosti.
Když odcházím z domu, musím jet výtahem. Často se zmiňuji o možné cestě po schodech. Jsou totiž mnohem blíže než tolik potřebný výtah. Ale k něčemu podobnému je zapotřebí více rukou. Upřímně, opravdu nemusím mít všechno. Co mám na mysli? Být nějak potlučená... Případně koktat. Haha, neboj se! To byl jen pokus o vtip. V našem výtahu je zrcadlo. Pamatuji si to velmi dobře. Miluji humor. Dokáži ho uplatnit i sama na sobě. Pokud jsem obrácena čelem k zrcadlu, tak skoro nikdy nezapomenu pronést větu: „Zrcadlo, pověz...?“Tak trošku jsem si větu vypůjčila. Z jedné pohádky. Ale tentokrát to bylo jiné. Dveře výtahu se otevřely a já velmi rychle pronesla slova: „Zrcadlo, nemluv...!“ Důvod byl jasný. Věděla jsem, jak se cítím. A dovedla jsem si představit, jak asi vypadám.
Už ve výtahu jsem navázala rozhovor s pečovatelem. Svým doprovodem. Konstatovala jsem, že mne dlouho neviděl. Naposledy předchozí den. A možná to nebude jiné ani v den následující... “Máte radost?“ A z jeho úst zaznělo:“Nádhera!“Jeho konstatování mě rozesmálo. Byl to smích od srdce. Stihla jsem se smíchem dodat: „Budu vám to věřit...“Výtah zastavil, dveře se otevřely a oba jsme se ocitli v přízemí. Tam si spolu povídali dvě ženy. Pozdravila jsem. Starší se na mě otočila. Všimla si, jak jsem rozesmátá a s povzdechem konstatovala: „Ta se má...“ Moc mě vyřčená slova pobavila. V první chvíli jsem si myslela, že jsem hluchá. Proč? Doposud se mi totiž něco podobného nestalo. A proč ti to vlastně všechno vyprávím? Ráda ti to povím. Tak poslouchej!
Jsem člověk, který nemá ke smíchu daleko. Opravdu stačí jen málo. Mnohdy se nedokážu ovládnout a trvá delší čas, než se uklidním. Ale uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. I mě občas něco naštve. Ale nenechám si tím otrávit den. Natož pak dní několik. Na to je každý jeden den příliš vzácný.
To jsem se zase jednou rozepsala... Odpusť, prosím!
