Deníčku můj, povím ti tajemství. Těšila jsem se na tebe. Nemohla jsem se dočkat, až ti budu zase vyprávět. Připadala jsem si jako malé dítě. Tebe to udivuje? Nemusí. Mám v sobě stále duši dítěte.
A nemám nikoho, kdo by byl tak trpělivým posluchačem, jako ty.
Vyprávím už dost dlouhou dobu a teprve nedávno jsem si uvědomila, že ti ještě něco dlužím. Jsi zvědavý? Tak poslouchej.
Dlužím vysvětlení. Vysvětlení toho, proč jsem změnila styl psaní. Vidím, jak jsi netrpělivý. Tak ti to prozradím. Chceš? A už nepřerušuj, prosím.
Jistě si dobře vzpomínáš na mé začátky. Psala jsem naprosto obyčejně. Vypadalo to, jako bych si jen třídila myšlenky. Necítila jsem se v této poloze vůbec dobře. Bylo to takové divné. Těžkopádné. Hledala jsem slova. Hlídala jsem, jak se vyjádřím. Cítila jsem velké obavy a byla naježená zároveň. Pod povrchem napsaného textu jsem vnímala své vlastní ostny. Netušila jsem, jak to změnit. Měla jsem těžkou hlavu. Byla jsem upřímná, ale nebylo to ono. Nechtěla jsem poučovat. Chtěla jsem být sama sebou.
A podařilo se. Změna nastala po našem malém nedorozumění. Ale na to si určitě vzpomínáš. Tehdy jsem se dost zlobila. Ale věděla jsem, že už nic nezměním.
Pobídl mě k tomu kamarád, když mi sdělil, že bych ti mohla vyhubovat jako neposlušnému deníčku. Nehubovala jsem a hubovat už nebudu. Nápad se mi velmi líbil. Přivlastnila jsem si ho. Ale věřím, že se na mě dobrý kamarád nezlobí a zlobit nebude.
Možná jsem už tehdy věděla, že se právě v této poloze budu cítit nejlépe. A je to pravděpodobně především proto, že vše vyprávím někomu dalšímu. Tobě, deníčku. Důvěrníkovi, který nikdy nezradí. Slova hledám stále. Ale mám v sobě ticho. Ani ty ostny už necítím. Jsem k tobě upřímná. Usilovně se o to snažím. A ty jsi tak trpělivý. Své pichlavé ostny pomalu zatahuji. Děkuji ti, kamaráde milý!
