Kostlivci

Deníčku můj, dnes pro mne bude velmi těžké hledat ta správná slova pro své vyprávění. Dlouho jsem přemýšlela nad samým začátkem. Ale moc jsem se těšila, až ti budu zase něco vyprávět.

Momentálně nepotřebuji nikoho jiného než někoho, kdo jen poslouchá a je trpělivý. A nenapadl mě nikdo jiný než ty sám. A podle toho, jak se cítím, by to se mnou ani nikdo jiný nevydržel. Jsem protivná sama sobě. Jako ta plynařka.

Toto vyprávění jsem ti slíbila už dříve. Nevím, jestli najdu dost síly. A ta správná slova k tomu. Ale už si to nemohu nechat pro sebe.

Možná budu i hodně otevřená. Tak mi drž palce. Budu to opravdu potřebovat. Ale hlavně už konečně poslouchej!

Teprve před několika dny jsem si naplno uvědomila, že pokud ve svém životě znovu něco nezměním a nezačnu se chovat jinak, tak zůstanu sama. Sama jsem, ale opustili by mě i přátelé. Nikdo by se mnou nechtěl být. V tu chvíli bych si mohla začít hledat sponzora, abych se přestěhovala na pustý ostrov. Velice nerada bych totiž otravovala vzduch jiným lidem.

Mám za sebou těžké období. Původně jsem si myslela, že se vše týká jen Vánoc. Omyl. To jen právě tehdy vše vyplulo na povrch. Období je mnohem delší. Odhadem tak půl roku. Ale to jsem pochopila mnohem později.

Vánoce mám velmi ráda. A to i přesto, že je už mnoho let trávím o samotě.

A právě samotu mám ráda. Dokážu si jí užít. Ale tentokrát to bylo jiné. Měla jsem pocit jen tak promarněného času, který protekl mezi prsty. Ztratila jsem mnoho energie a síly. Nebyla jsem ničeho schopná. Dny mi ubíhaly příliš rychle. Plány, které jsem měla, se nezrealizovaly.

Jediné, co jsem tehdy vnímala velmi intenzívně, byl vztek. Vztek na sebe. Na vlastní situaci. Agresivita proti mně samé ovládla nejen tělo a mysl, ale celý můj prostor, ve kterém trávím veškerý svůj čas.

Cítila jsem, jak mě to ochromuje a drtí. A jak jsem tím byla pohlcena, nevěděla jsem, co s tím. Nedokázala jsem to zastavit. Neměla jsem sílu. A proto jsem ti tehdy nemohla nic vyprávět. Kromě síly nebyla ani žádná energie. Tak moc mi bylo zle.

A ono stačilo říci jen jediné slůvko. Dost. To jsem pro sebe dokázala vyslovit až v polovině ledna. Do té doby jsem vnímala jen tu sebedestrukci. Cítila jsem, jak se propadám do propasti.

Až po vyslovení onoho kouzelného slůvka jsem pochopila, že je to věc, kterou mám plně ve svých rukou. Je plně v mé moci, jak se budu cítit a vnímat sama sebe.

Celý problém má hluboké kořeny. Mám problém se sebepřijetím. Nemám se ráda. Neumím se přijmout taková, jaká jsem. Je to můj největší kostlivec.

Za necelých dvacet let jsem jich přemohla už několik. Nebyla a nejsem na to sama. Dělám to pod dohledem odborníků. Psychologů. Nebylo to jednoduché. Bylo to velmi bolestivé. Jako vždy, když se člověk dívá do vlastního zrcadla. Ale dnes už je mnoho ran a jizev vyčištěných a zahojených.

Dlouho jsem si myslela, že už řeším jen malé kostlivce. Říkávám jim kostíci a kosťouni.

Mýlila jsem se. To nejhorší mě teprve čeká. Cesta ke mně samé. K mému vlastnímu já. K tomu vystrašenému dítěti uvnitř. Zatím je mi jasné jen jedno. Moc se toho bojím.

S oblibou říkávám, že mám ráda lidi. Mám to v sobě. Vím to. Ale aby to bylo upřímné a uvěřitelné, tak je třeba nejprve mít ráda sama sebe. Tím zdravým způsobem. Bude to velmi těžké. Ale zvládnu to. Chci nad kostlivcem vyhrát.  

Jedno vím zcela jistě. Už nikdy nechci kopat kolem sebe jako fotbalista bez míče a zlobit se na tu malou holku ve mně. Ona za nic nemůže.

A když už jsem přemohla tolik kostlivců, tak neuteču ani před tím největším, kamaráde. To mi věř!