Milý deníčku, nebudeš mi věřit, ale znovu si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. A to jsem jen doma a opět už nějaký čas v tomto roce potkávám pravidelně jen lidi k pomoci.
A jak trávím více času o samotě, tak mnohem více přemýšlím i o tom, co je pro mne důležité. O svých vlastních jistotách.
Neříkám, že se mi toho hlavou nehoní mnohem víc. Ale myslím si, že by tě právě tohle mohlo zajímat. Tentokrát bych chtěla být co nejpřesnější a dostatečně srozumitelná. Ale nejsem si tak docela jista svým výsledkem. Doufám však, že mi případné nedostatky odpustíš. Ale dovedu si představit, jak už jsi netrpělivý a zvědavý. Tak poslouchej!
Dlouho jsem byla přesvědčena o tom, že těch jistot pro svůj život potřebuji mnohem víc. Ale teprve nedávno jsem pochopila, jaká je skutečnost.
Tou základní jistotou pro můj každodenní život je pomoc pečovatelů.
A to při běžných úkonech, které sama nezvládnu. V mém případě nejsou jen tolik potřebné ruce a nohy, ale i oči.
Potkávám se s nimi téměř denně. A to už víc jak deset let. A právě proto si snad mohu dovolit mluvit i o jejich profesionalitě.
Naprostou samozřejmostí je pro ně pozdrav a oslovení jménem. Je to to pomyslné pane – paní... Dovedu si představit tvůj údiv a nevyslovenou otázku. Ale já moc dobře vím, proč se o tom zmiňuji. Ani po tolika letech od politických a společenských změn není podobný přístup právě v sociální oblasti tak docela samozřejmostí. Přitom je jméno základem lidské důstojnosti. Jak dobře víme z nedávné historie. Díky tomuto přístupu jsem rovnocenným partnerem.
Tím, že se s nimi všemi potkávám pravidelně, tak moc dobře vnímám, jak je každý z nich jiný a má i jiný rytmus práce. Ale to je naprosto v pořádku. Bylo by to přece smutné, kdyby byl ten svět kolem jen šedivý. Pro mě je samozřejmé si jejich odvedenou práci zaplatit. V pravidelném vyúčtování z příspěvku přiznaného státem.
Na mnoho klientů nejen v pečovatelských domech a ostatních domácnostech našeho města a okolí máme přibližně šestnáct pečovatelů. Jsou mezi nimi i dva muži. A to je dobře. Nedovedu si představit, že by to byl kolektiv samých žen.
Tolik jsem ti toho už pověděla, ale ještě jsem ti nevysvětlila, jak to funguje v praxi. Tak ještě chvíli dobře poslouchej!
Mám podepsanou smlouvu, kde mám napsané všechny služby, které využívám s určitou pravidelností. Buď v určitý den a čas nebo podle potřeby. Je možné si domluvit i smlouvu krátkodobou, která platí jen určitý čas. I tu dlouhodobou smlouvu je možné změnit a služby si podle potřeby rozšířit. Nabídka je opravdu pestrá. Pečovatelé jsou schopni zajistit prakticky vše. Kromě mytí oken a podávání léků. Jedno z důvodů bezpečnosti a druhé proto, že nejsou zdravotníci. Pracují nejen v osmihodinových, ale i dvanáctihodinových směnách. Střídají krátký a dlouhý týden. Jsou mi schopni zajistit opravdu vše, na co si vzpomenu. Moje domácnost je jako každá jiná. Ničím se neliší od těch ostatních. Od těch tzv. běžných. I se svými handicapy mám stejné starosti a problémy. Jako mnoho jiných. Ale Jistě si mnoho pamatuješ. Jsi totiž skvělý posluchač. Tak ještě maličko vydrž. Za chvíli jsem u konce.
Pečovatelé dochází za klientem domů. Do jeho přirozeného prostředí. Pracují v terénu. Mnozí z klientů s jejich pomocí ráno vstávají a večer uléhají.
Vždycky vím nejen den, ale i přibližnou hodinu, kdy se pečovatel objeví. Detaily si domlouvám buď přímo s pečovatelem nebo s jejich koordinátorkou, která pečovatelům práci plánuje. A nad vším tím bdí pan ředitel.
Pamatuji si na dobu, kdy jsem měla několik let jednoho pečovatele. Zvykla jsem si na něj. Vytvořila jsem si citové pouto. A právě proto jsem si pak těžko zvykala na jakoukoli změnu. A před několika lety jsem se začala nejen já potkávat se všemi pečovateli. Zpočátku se mi to vůbec nelíbilo. Ale teď už se v tom cítím velmi dobře. Jako ryba ve vodě. Jsem moc spokojená, protože si o všem rozhoduji sama. I se všemi riziky a chybami, které to přináší.
O profesionalitě „našich“ pečovatelů nevypovídá jen oslovení klienta. Ale mohu vycházet i z vlastních zkušeností. Mnohokrát jsem je postavila do nepříjemné situace. Pro obě strany. Pro mě i pro ně. Potřebovala jsem pomoc v mnoha nepříjemných a choulostivých situacích. Ale nikdy jsem se nesetkala s ponížením. Tím neříkám, že konflikty nebyly. Právě naopak. Ale daly by se spočítat na prstech jedné ruky.
Stále častěji si uvědomuji, jak je jejich práce náročná. Už proto, že je to práce s lidmi. Se seniory a lidmi s handicapem. A i klienti jsou lidé různí. Práce pečovatelů je nejen náročná, ale i společensky a finančně nedoceněná. Pro mě samotnou je samozřejmostí každého z nich pozdravit, poprosit a za práci poděkovat. Případně popřát hezký den. Víc jim za jejich odvedenou práci dát nemohu.
Ale ani toto není samozřejmostí. Od mnohých klientů a jejich rodinných příslušníků se jim dostává pohrdání a hrubosti. Jsou vnímáni jako služky. Berou vše jako jejich povinnost. Ta jejich povinnost ale vyplývá z něčeho jiného. Z jejich pracovní náplně. A pečovatelé si toho jsou moc dobře vědomi. I moje cesta k tomuto poznání byla dlouhá a trnitá.
Ale abych ti vysvětlila, proč ti to vlastně všechno vyprávím. Byla to pro mě příležitost ke splnění slibu. Chtěla jsem ti to všechno povědět už dlouho. A důvod k tomu určitě mám. Tu pomoc bude jednou totiž potřebovat každý. Dříve nebo později. A může to být někdo z rodiny nebo někdo z mých přátel a známých.
Pokud nebudou pracovníci v této oblasti dobře finančně ohodnoceni, tak nebude spokojený a hodnotný ani můj život. Protože ji nebudou vykonávat kvalitní lidé. Ti dobří odejdou jinam. Ale zatím mi jejich podpora a pomoc dovoluje zůstat v domácím prostředí. Ale jakákoli změna může nastat nečekaně. Jsem realista. Ale to už dávno víš.
Těch jistot potřebuji k životu určitě víc. Ale o těch si mohu přemýšlet o samotě. Ale bez té jistoty pomoci se opravdu neobejdu, kamaráde!
