Deníčku můj, jistě si vzpomínáš na mé nedávné vyprávění o lidech, které potkávám. Mnohé bylo nedopovězeno. Chybí ještě ta pomyslná tečka. Tak se k tomu vrátím ještě jednou. Dovolíš? Bude to opravdu naposledy.
Kdybych vyprávěla všechno, co jsem měla na srdci, tak tě zahltím. A mně samotné by se zatočila hlava. Ani jedno jsem nechtěla. A co tedy patří do té pomyslné tečky? Tak trpělivě poslouchej, prosím.
Po té poslední nepříjemné záležitosti už mám v sobě jen ten zvláštní neklid. Není to nic příjemného. Na něco podobného nejsem zvyklá.
Určitě je způsoben tím, že jsem si naplno uvědomila křehkost hranice mezi dobrem a zlem. Vyděsilo mě to.
V danou chvíli jsem měla pocit, že balancuji doslova na špičce nože. A opravdu nechybělo málo a já jsem se přiklonila na stranu zla. Chyběl jen jeden maličký krůček. Krůček k tomu, abych zradila sebe a všechno dosažené zničila. A vrátila se tak na samý začátek cesty. Do doby, kdy jsem se začala doslova zvedat z prachu. Mohla bych rezignovat na život. Všechno zabalit.
Ale pravděpodobně nade mnou bděl anděl strážný. Uvědomila jsem si, že právě tohle udělat nesmím. Věděla jsem, že pro mě už není cesty zpět.
Nechybělo mnoho a nechala jsem se ovládnout vztekem a nenávistí. Rozumíš mi? Neumíš si představit, jak to bylo těžké. A děsivé zároveň. A jak to bylo dál?
Cítila jsem, jak mě v danou chvíli vztek a nenávist naprosto ovládají a já ztrácím kontrolu. Připadala jsem si jako kotel před explozí. Emoce chtěly ven. Ovládly celé tělo. A jelikož vím, co tyto dvě emoce s člověkem dokáží udělat, bylo mi jasné, že se do něčeho podobného vrátit nechci.
Teprve pár dní před tímto hrůzným stavem, jsem jednotlivé kroky pojmenovávala a začala zaujímat postoj. Důležité pro mě bylo, když jsem si uvědomila, že jsem v bojovém postavení vůči jednomu člověku. A to několik let. Prakticky od počátku našeho setkání.
Pochopila jsem, že s danou situací musím něco dělat. Ptáš se proč? Důvod je jasný. Zničilo by mě to. A to jsem nechtěla. Všemu navzdory mám ráda lidi a život.
Jak si jistě pochopil, tak se ve svém vyprávění opět vracím ke „svým“ pachatelům dobra. To právě k nim chybí ta potřebná...
Dnes už umím nastavit ty pomyslné hranice a umím říkat ne. Ale nebylo to tak vždy. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se těmto lidem vyhýbala a nedokázala jsem s nimi být. Cítila jsem, jak mi berou všechnu energii a bylo mi v jejich přítomnosti zle. Nedokázala jsem se s nimi potkat. Mnozí z nich opravdu dokázali udeřit na nejcitlivější strunu a člověka, tedy mě, doslova rozložit. Do té nejmenší částečky. Dokázali těmi základy dobře zatřást. Měla jsem pocit, že nevím, kdo jsem. K tomu důležitému a osvobozujícímu slůvku vedla dlouhá cesta.
V tom posledním, nedávném, případě už jsem byla odolnější a zkušenější, ale i tak to bylo velmi bolestné a těžké.
A co to všechno přineslo mě samotné? Oprášila jsem si stará známá pravidla komunikace s těmito lidmi. Prozradím ti je. Jsou to krátké, jasné věty: Je mi to nepříjemné. Nelíbí se mi to. Nesouhlasím. Odmítám. Případně v rozhovoru otázka: A co se očekává ode mne? A především se nepouštět do dlouhých diskusí. Nic nevysvětlovat. Takový člověk není schopen sebereflexe. Vyplývá to z jeho přesvědčení, že dělá všechno dobře.
Nevím, jestli si dovedeš představit, jak moc se mi ulevilo. Spadl mi velký kámen ze srdce. Určitě jsem zase o něco silnější a zkušenější. A už bych měla věřit vlastním instinktům. Opravdu nelžou.
Zase jsem se rozepsala. Odpusť, prosím.
