Jedna slza

Deníčku můj, kdybys jen věděl... Já myslím, že už pro tu první větu a pomyslné tři tečky je jasné, že ti budu mít znovu co vyprávět. Mohla bych si vybírat. Dnes už asi nic nového.

Doufám, že se ti stýská po mých slovech tak, jako mně po možnosti ti něco vyprávět. Jak je to troufalé.

Ale kdyby jen to. Jsem naivní. Stále. A to jsem si myslela, jak jsem se odnaučila lhát si do vlastní kapsy.

Že ti budu vyprávět právě o tomhle, vím už několik dní. Ale musela jsem vysypat z hlavy jednu věc, abych dokázala myslet jen na tebe. Když ti to povím, uleví se mi. Vše se správně usadí.

Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Není to tak dlouho, co jsem ti vyprávěla o kostlivcích. Stále jich je dost. Ty velké už mám dávno za sebou. Vyhrála jsem nad nimi před mnoha lety.

Tentokrát vypadli ti malí. A byla jsem překvapená, jak to zabolelo. Dokonce mi mnohem později ukápla i slza. Jedna. To se mi ještě nestalo. Nikdy na ni nezapomenu.

Bylo zvláštní si něco podobného uvědomit. Zdálo se mi, že vytáhla na povrch tu utajenou bolest. Bolest, kterou jsem si nechtěla přiznat. Natož ji pak nějak řešit. Psycholog na mě pozná bolest a obavy snadno. Utíkám z položené otázky a odpovídám slůvkem nevím.

Kostlivci byli sice malí, ale já byla dobře rozhozená. V mém okolí to skoro nikdo nepozná. Naštěstí.  V dané slze bylo skryté i rozhodnutí nad kostlivci vyhrát.

Mám velký problém s očekáváním od druhých. Vím za dlouhé roky, jak právě tohle bolí. V určitých intervalech se k tomu stále vracím. Mám pocit, že se točím v kruhu.

Přemýšlela jsem o tom. Možná jsem pochopila, proč to tak bolí. A moc ráda ti to prozradím. Tak ještě chvíli poslouchej!  

Když očekávám, jak se bude chovat a reagovat mé okolí, případně příbuzní nebo i ti, kteří nějakým způsobem škodí, ubližuji sama sobě. Hlavně sobě.

Jsem si jista, že očekávání je vlastně jakési moje skryté přání. Přání, jak by ten svět kolem mne měl vypadat. Svět a lidé v něm. Proto ta velká bolest. Obrovské zklamání. Jako bych se dívala na svět kolem sebe přes růžové brýle. Stavěla si vzdušné zámky. Nechtěla vidět tu realitu. Realitu, která bolí. Ale před kterou neuteču. Nestrčím hlavu do písku. Ona mě totiž vždycky doběhne. A možná i něco víc. A mně nezbývá nic jiného než tu tvrdou realitu přijmout. Sundat ty růžové brýle.

Ti, kteří se mnou z jakéhokoli důvodu nesouzní, na to mají plné právo. Nezlobím se na ně. Je to jejich svobodné rozhodnutí. Ale přiznávám, nerozumím tomu. Podle mého názoru nemají k podobnému postoji a rozhodnutí důvod. Já jsem se na tom světě prostě jen vyskytla. Ale respektuji to. Mé okolí může už jen překvapit. Překvapení neublíží a nebolí. Potěší.

Byla jsem hodně naštvaná. Zvlášť, když jsem si uvědomila, jak děravé mohou být výmluvy. Nemohla jsem se smířit ani s případnými pomluvami od těch, kteří chtějí škodit. Opět se ve mně ozvalo to malé dítě. Musela jsem se „zdravě“ naštvat, abych si uvědomila podstatné. Co nechci. A nakonec se tomu třeba i zasmát.

Nechci už nikdy prožívat podobnou bolest ze zklamání. Držet se falešných nadějí. Důvod k tomu mám. Hodně to bolí a táhne to dolů. Už nemám tolik síly a energie.

Očekávat můžu totiž jen od sebe samé. Od nikoho jiného. Tak doufám, že to zvládnu, kamaráde. Drž mi palce, prosím!