Moje cesta k blogování byla velmi dlouhá. Od prvotní myšlenky až po samotnou realizaci. Od té prvotní myšlenky k jejímu dotažení do této podoby uběhlo několik let.
Jediné, co jsem věděla od začátku zcela jistě, bylo, že by mě právě tohle velmi bavilo. No dobře, bavilo. Ale jak se k tomu dostat? Jak si k tomu prošlápnout cestičku? Jak se k tomu dostat s nulovou zrakovou kontrolou. Je to vůbec možné?
Začala jsem pomalu pátrat, jaké jsou moje možnosti a postupně se objevovala i určitá řešení. Řešení, která mi ne tak docela vyhovovala. Ač jsem v této věci byla úplný začátečník. Naprosto nepopsaný list. Nepopsaný list s nulovými zkušenostmi tohoto druhu.
Ale věděla jsem, co chci. Toužila jsem vstoupit do veřejného prostoru pomocí počítače. Počítače a jeho virtuálního světa.
Prapůvodní přání bylo vstoupit do veřejného prostoru jiným způsobem. Chtěla jsem besedovat s dětmi ve škole. Byla jsem odmítnuta.
A pak jsem si uvědomila, že tato forma vyjadřování bude pro mě nejvhodnější. A především budu samostatná.
Své skryté touhy jsem se vlastně nikdy nevzdala. Trvá dodnes. I když to v jednom momentu vypadalo, že se svých plánů vzdám. Dá se říci, že jsem tuto myšlenku v jednu chvíli zcela opustila a nechala jsem ji téměř vyhasnout. Nebyla ani jiskřička. Myšlenka už jen slabě doutnala. Přes určité těžkosti se mi jevila jako nerealizovatelná.
A pak se objevily i jiné pochybnosti. Pochybnosti o tom, zda je vůbec o čem psát. Stejné pochybnosti se objevují i dnes. Je to přirozené. Spolu s pochybnostmi se objevují i určité obavy. Obavy o to, jak celé mé snažení dopadne. Ale pravda je, že pokud to nezkusím, tak se to nedozvím.
Není vůbec snadné formulovat vlastní myšlenky. Je to docela dřina. Zabere mi to dost času. Mnohem důležitější je samotná cesta a případně i cíl. A proč zrovna tímto způsobem neotevřít dveře a nezkusit nahlédnout do jiného světa.
Ráda bořím pomyslné bariéry a vířím stojaté vody. Jako nevidomá vozíčkářka obzvlášť. Bariéry máme jen ve svých vlastních hlavách. Nikde jinde fyzicky nejsou. Z pohledu většiny stojím na druhé straně. A přitom se můj život neliší od života většiny. Mám stejné starosti a povinnosti. Žiju život stejný, jen s potřebnou pomocí a podporou. Možná se na něj dívám z trochu jiné perspektivy a vnitřním zrakem k tomu. Miluji život a lidi. Všemu navzdory. A roli pozorovatele. Myslím, že si ji i bez zraku dokážu patřičně užít. Jsem jiná? Jistě. Ve svém pohledu na sebe a svět kolem. A ve svých handicapech. Ale je to přesně tak, jak celé roky říkám. Každý máme svou třináctou komnatu a každý je nějak postižen. Jen já mám tu výhodu, že je to na mě vidět. Jsem svá. Opravdový originál. Jako každý. Se svým osobitým pohledem nevidomých očí chci vstoupit do veřejného prostoru. Drzost nebo odvaha?
