Dohled

Deníčku můj, je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Myslím na tebe dost dlouho. Ale se svou pomalostí se nemůžu dostat k tomu, abych ti něco vyprávěla.

Nejen, že mám pocit, že mi čas letí stále rychleji, ale i slova a věty jsou rychlejší než prsty na klávesnici. Když už by nějaký ten čas byl, není pro únavu dost síly. Taková je moje realita.

Ani jsem nemusela přemýšlet o čem by to mělo dnes být. Mám za sebou jedno setkání. S ním spojený nepříjemný zážitek. Mám ho plnou hlavu. Nemůžu se toho zbavit. Stále se k tomu vracím. Jako bych měla ve své hlavě nějaký malý flašinet.

Když ti to povím, uleví se mi. Vyčistím si hlavu. Ale je docela možné, že se budu opakovat. Na dokreslení příběhu se tomu pravděpodobně nevyhnu.

Několikrát jsem ti vyprávěla o tomto domě a lidech v něm. A nejinak tomu bude i tentokrát.

Doufám, že budu dostatečně srozumitelná. Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Jsem člověk hlučný. Vím to o sobě. Nikdy jsem to nepopírala a nebudu to dělat ani dnes. Spíš se tím chlubím.

V tomto domě je už delší dobu velké ticho. Někdy mám pocit, že tu nikdo nebydlí. Tedy kromě mě, samozřejmě… Proto s oblibou říkávám, že někdo ten hluk dělat musí.

Jsem hlučná nejen vlastním temperamentem, ale i jinak. Mimoto, že se ráda a nahlas směju, působím občas hluk nejen poslechem hudby a audioknih, ale i počítačem samotným. Právě ten je pro mě nejen spojením se světem a zdrojem informací, ale i zábavy.

Byla jsem hlučná vždy. Ale dnes už je to o něčem jiném. Dnes se díky své pomalosti v tom čase snadno ztratím. Neuvědomím si, jak mi ten čas rychle běží. Snadno se ponořím do jakýchkoli příběhů a zapomenu na čas. Není to o tom, že bych dělala svým sousedům naschvály. Prostě se v tom čase jen ztratím.  

A jelikož se tak snadno ztratím v čase, ponocuji. Kolem půlnoci mám poledne. To pomyslné poledne se týká pouze mé maličkosti. Nikoli hluku samotného. Jsem hlučná. Ale jen pro svou potřebu. Dům se neotřásá v základech.

Na svou obranu nesmím zapomenout dodat, že velkým nedostatkem tohoto domu jsou tenké zdi. V domě je vše slyšet. Vše se rozléhá. Aniž by člověk o něco podobného jakýmkoli způsobem usiloval.

O to větší problém to je, když je v bytě pode mnou přecitlivělá sousedka. Mladá vozíčkářka. Nemyslím to zle. Nesoudím. Konstatuji. Je mi jedno, jestli je soused mladšího nebo staršího věku. Stejně tak je mi jedno, co sousedé dělají ve svých bytech. Každý člověk to dělá v životě tak, jak nejlépe umí.

Pravda, někdy i já tzv. „paštikuji“, když se mi dere do bytu cigaretový kouř od kuřáků. Ale nikdy by mě nenapadlo jim něco vytýkat. O to víc mě překvapuje, když se to děje mně. Myslela jsem si, že už mám toto období za sebou. Jak jsem se mýlila.

Poprvé se mi sousedka připomněla, když v domě bydlela přibližně rok. Konstatovala, že jí budí mé ranní startování počítače. Tehdy jsem ho zapínala mnohem dříve, než ona sama vstávala. V té době jsem ho používala již několik let. S podobnou reakcí jsem se doposud nesetkala. Nicméně jsem slíbila, že se budu snažit hluk omezit. A tak se také stalo. Ale sama jsem si nemyslela, že by to bylo něco tak hrozného.

Potkaly jsme se spolu jen několikrát. Dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Naposledy asi před rokem. Vyprávěla o posledních událostech v domě. Věděl o nich celý dům. Mě nevyjímaje. Jako přímý účastník vyprávěla své dojmy. Přidala jsem svou zkušenost se sousedy. Tu poslední. Jak jsem sousedovi neotevřela. Poslouchala a pak dodala, že bych si mohla koupit sluchátka. Vysvětlila jsem, že bych si bezdrátová sluchátka koupit nemohla. Právě z toho důvodu, že se tak snadno ponořím do různých příběhů. Během dne se musím soustředit hlavně na sebe a to, co dělám. Aby nedošlo k nějakým karambolům. 

Vrcholem těchto drobných nedorozumění v letošním roce bylo napomenutí na veřejnosti. V krátké době dokonce dvakrát za sebou. V obou případech to bylo nečekané.

Naše DPS nejsou pobytová zařízení. I přesto míváme občas společné akce. Jsou naprosto dobrovolné. Ráda se těchto akcí zúčastním. Užívám si roli pozorovatele. A k tomu si s radostí pokaždé dám něco dobrého do zobáčku. Popovídám si s milými lidmi.

První takovou letošní akcí bylo květnové posezení s hudbou a občerstvením. Využila jsem pěkného počasí a poseděla na zahradě. Sedím a pozoruji. Nezapomínám mluvit, samozřejmě. A najednou za sebou slyším: Jsi hlučná… Věděla jsem, kdo na mě mluví a co tím dotyčná osoba myslí. Na co naráží. Svou nečekanou poznámkou měla na mysli to, co se děje u mě doma. Okamžitě jsem reagovala slovy: Zvykneš si.

V tu chvíli jsem věděla, že je v naší vzájemné komunikaci něco špatně.

Ten pocit jsem si odnesla domů. Odnesla, ale nijak neřešila. A jak se o něco později ukázalo, byla to veliká chyba. Bez nich se člověk nepoučí. Bohužel.

Těsně před začátkem letních prázdnin a dovolených jsme opět mlsali dobroty. Tentokrát jsme grilovali. A aniž bych to tušila, seděla jsem u stolu právě se sousedkou. Kdyby na ni nezačala mluvit pečovatelka, ani nevím, že tam je.

A zanedlouho se ozve: To jsi ty, kdo dělá hluk a koupe se pozdě večer? Jelikož to bylo nečekané, odpověděla jsem. Na podobné situace se člověk nemůže nijak připravit. Není divu, že jsem byla zaskočena.

Co se mi to přihodilo, mi došlo až doma. Měla jsem vztek. Hrozný vztek. Nadávala jsem jako pohan. Reagovat jsem dokázala za dva dny. Nejdříve jsem se musela uklidnit.

Slušně jsem dala najevo, že se mi podobné jednání nelíbí a byla bych ráda, kdyby se řešení podobných nedorozumění vrátilo do osobní roviny a soukromí. Nezapomněla jsem dodat, že kdyby se něco podobného mělo opakovat, budu se bránit.

Nebyla jsem jiná. I já jsem se chovala jako dítě. Také jsem druhým dávala rady a vyčítala, jací jsou a jak se chovají vůči mně.

Naštěstí jsem měla kolem sebe lidi, kteří mě včas zastavili a řekli dost. V čemkoli, co jsem dělala špatně.

Byla jsem člověkem, který neměl hranice. Myslela jsem, že mohu cokoli. Opravdu mohu cokoli, ale i to má své meze. Nastavovali mi je lidé, kterým jsem důvěřovala. I tak jsem zprvu nesouhlasila. Vůbec se mi to nelíbilo. Mnohem později jsem pochopila, že mají pravdu.

Moje začátky v tomto domě nebyly jednoduché. Ale neměli to se mnou jednoduché ani moji sousedé. Provokovala jsem a dělala naschvály. Mnozí si na mě tehdy stěžovali. V horším případě mi chodili nadávat. Dosti nevybíravě. Jednali se mnou jako s malým dítětem. Neustále poučovali a vytýkali. Vychovávali. A já byla tak hloupá, že jsem otvírala dveře všem. Tedy i těm, kteří chodili nadávat.

Ale proč ti to vlastně všechno tak dlouze vyprávím. Dnes je situace zcela odlišná. Bylo třeba se mnohému naučit. Krůček za krůčkem. Jako dítě v rodině. Bylo třeba pochopit, že můj byt je prostor, ve kterém si můžu dělat co chci. Být v něm naprosto svobodná.

Nenapadlo mě, že by se mohl objevit někdo nový, kdo by mohl zastoupit mého dlouholetého souseda. A jak je vidět, možné to je.

I ten soused se občas ještě objeví. Neotvírám. Ignoruji ho. S úsměvem dnes říkám, že si na mě vzpomene, když se špatně vyspí nebo ho někdo naštve. Ignorovat budu každého, kdo by mi chtěl nějak organizovat život a prostor.

Tím vším chci říct jen jednu věc. Kontrolu a dohled sousedů nepotřebuji. Ani od nikoho jiného. Nestojím o to. Podobných věcí jsem si ve svém životě užila dost. Opravdu vrchovatě. Až budu vědět, že se právě bez dohledu a kontroly neobejdu, zaplatím si to. Ráda.

Musím ti prozradit jedno malé tajemství. Ještě nedávno jsem měla určité obavy, že se ze mě stane zahořklá, nespokojená stařenka. Ale není tomu tak. Dokud se dokážu zasmát sama sobě, nestane se tak. Vzhledem k tomu, co se na člověka v dnešní době valí ze všech stran, by ale nebylo divu. Když jsem přemýšlela o tom, co se mi přihodilo, usilovně jsem si lámala hlavu nad tím, proč. Proč neustále potkávám ty manipulátory a ty, kteří mě chtějí vychovávat. Co asi tak dělám špatně.

Abych tu nejnovější zkušenost dokázala nějak vstřebat a zbavila se vzteku, obrátila jsem vše v humor. Já totiž ty dva typy lidí přitahuji jako mucholapka. A to doslova. Našla jsem důvody dva. Mám to napsané na čele. Vypadám jako blbec. Když jsem si to takhle krásně pro sebe pojmenovala, rozesmála jsem se.

Ale ten skutečný důvod je někde jinde. Ráda ti ho prozradím. Tak ještě chvilku poslouchej!

Jsem člověk veskrze pozitivní. Hranice mám posazené docela vysoko. Málokdy se mě něco dotkne. To by mi muselo naskočit vztahovačné ucho. A to je opravdu velmi zřídka. A právě ta moje pozitivita vyvolává v okolí pocit, že jsem tzv. „splachovací“. A tudíž všechno dovoleno. Poté jsou zaskočeni mojí reakcí. Vím, že jsou mé reakce zvenčí vnímány jako přehnané. Do očí mi to nikdo neřekl. Nikdy. Vycítím to. Vnímám rozpaky svého okolí. A to, jak mě vnímá právě okolí, je mi jedno. Vím moc dobře, jaká jsem. Tvrdý oříšek. KO kosák.

Každý takovýto střet mě nutí přemýšlet. Přemýšlet a uvědomit si důležitou věc.

Nyní jsem pochopila, proč si tak tvrdě hájím to svoje území. Svůj prostor. Je to tak prosté. Je to moje první a jediné soukromí, které jsem kdy v životě měla. Je to můj první svobodný prostor, kde mohu být sama sebou. Do doby samostatnosti jsem nic takového nikdy neměla.

Stálo mě to nějaké úsilí. Nebylo to jednoduché. Ale stálo to za to. Nemám se za co stydět.

Ale abych nezapomněla… Musím se pochválit. Nikdo jiný to totiž za mě neudělá.

Po nějaké době jsem si ověřila, že moje radary fungují. Mohu se plně spolehnout na první pocit. Nikdy totiž nezklame.

Pro dnešek toho bylo dost a pomalu se loučím. Těším se na tebe příště, kamaráde!