Milý deníčku, tak jsem tě i tentokrát nechala dlouho čekat. Ani nevíš, jak mě to mrzí. Ale důvod k tomu mám. Nějaký čas se mi pletou prsty. Klidně si píší písmenka, o která nestojím. Ale tak to prostě je. Nic s tím neudělám.
Překvapí tě, že jsem opět nevěděla o čem bych ti vyprávěla? Já myslím, že ne. Už mě znáš. A o čem to tedy bude tentokrát?
V posledních dnech a týdnech se hodně mluví o dodržování pravidel. Tak ti o nich budu vyprávět i já. Souhlasíš? Tak poslouchej!
Jak už dávno víš, bydlím sama. Bez cizí pomoci se neobejdu. A to téměř od počátku samostatného života. Postupem času se míra pomoci druhých zvětšuje. Dodržovat určitá pravidla jsem musela od začátku.
Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem s tím měla zpočátku problém, jelikož jsem byla vnitřně přesvědčena, že je vše dovoleno. Dnes už moc dobře vím, že tomu tak není.
Nastavení pravidel domovním řádem nebo pečovatelskou službou byla pro mě velká škola. Tato pravidla bylo třeba respektovat. Bylo nutné pochopit, že i ten můj životní prostor má své hranice. Nebylo to jednoduché. Hodně to bolelo.
Postupně jsem si začala uvědomovat i ta pravidla nepsaná. Vycítila jsem, že je to tak správné. Kráčela jsem trpělivě krůček za krůčkem. Dělám to tak vlastně dodnes.
Během své mnohaleté samostatnosti jsem byla seznamována s různými pravidly. A seznámení s nimi jsem musela stvrdit vlastním podpisem. Důvod byl jasný. Abych nemohla tvrdit opak. především, aby z toho bylo jasné, že jsem s nimi byla skutečně seznámena. Mnohá pravidla vyvolala úsměv na tváři, tak jsem je neopomněla peprně okomentovat. Až mnohem později mi došlo, že jsem mnoho z těchto listin podepisovala hlavně kvůli ochraně pečovatelů a vedení našich služeb. Udivuje tě to? Tak to jsme na tom stejně. Ale dnes už tomu moc dobře rozumím. A je to tak správně. Obecně jsme totiž schopni dohadovat se o každé slovíčko a podobné záležitosti. V tu chvíli dokážeme být velmi oškliví. To by ses teprve divil. Vysvětlím. Stručně. Co není napsané, neplatí. Neexistuje. Ale je možné to i otočit. Občas mám pocit, že neplatí ani to, co je napsané. Ale to je o něčem jiném.
Pravidla musím dodržovat neustále. Ale v posledních dnech jsem si znovu mohla ověřit, že s tím opravdu nemám problém. Jak je to možné? I naši pečovatelé totiž v těchto dnech pracují v krizovém režimu. A mně to stačilo jen oznámit. Neměla jsem potřebu to řešit dál. A řeknu ti jedno. Jsem proto na sebe hrdá!
Jak to mám s dodržováním pravidel jsem si poprvé uvědomila před několika lety. Tehdy dostali všichni obyvatelé DPS tzv. „vnitřní pravidla“. A nejen oni. I ostatní uživatelé našich „Sociálních služeb“. Abychom věděli, co musíme a nesmíme. Když jsem se s nimi seznámila, tak jsem pochopila, že je vlastně nepotřebuji. Důvod? Protože to už dávno dělám tak, jak je to napsané.
Ale neboj se. Vůbec nejsem dokonalá. Občas jsem pro sebe chtěla nějakou tu výjimku. Znamenalo by to pro mě jisté zjednodušení. Nebo jsem nepovažovala dané pravidlo pro sebe za důležité. Protože nějaké věci nedělám. Nebo mě ani nenapadnou. Zkrátka, určitý způsob jednání mi není vlastní. Já jsem prostě já.
Jak vidíš, není to se mnou jednoduché. Ale ještě to se mnou chvilku vydrž, prosím! chci ti to dopovědět. Už mi toho mnoho nezbývá. Tak ještě minutku poslouchej!
Na všechny dotazy jsem dostala jasnou odpověď. Mé požadavky byly zamítnuty. I když i druhé straně bylo jasné, proč se na to ptám.
Pravidla jsou nastavena pro všechny stejně. Je třeba je dodržovat. Stačila by jedna výjimka a celé se to zhroutí. Takovou výjimku by pak chtěl totiž každý...Nastal by chaos. To už bych neměla tu jistotu v zádech. Rozumíš mi? Já myslím že ano.
