Deníčku můj, mám toho v hlavě tolik o čem bych ti mohla vyprávět. Je to až neuvěřitelné. Stačilo by jen v pravý čas zachytit jednotlivá slova a myšlenky a pomalu rozmotávat to pomyslné klubko.
Ale ty myšlenky jsou lehké jako vánek a rychle odletí. A já pak často jen sedím a hledám ta správná slova. A nejtěžší je přece začít.
Dovedu si představit, jak jsi už nedočkavý a zvědavý. A možná už sám přemýšlíš, o čem to dnes asi bude. Kdybych byla na tvém místě, tak jsem zvědavá i já.
Je možné, že tě svou vážností vyděsím. Možná ti budu připadat i smutná. Ale i to k životu patří. Mohu tě ubezpečit, že v sobě nemám zášť ani nenávist. Ale stále častěji mám pocit, že světu kolem sebe nerozumím. Zvlášť po těch historických zkušenostech, které máme jako země za sebou.
Jsi už dostatečně zvědavý? Tak poslouchej!
Mám na mysli čtyřicet let komunistické totality. Klidně bych k tomu mohla připočítat i šest let válečných. A o třech letech od konce války do „Vítězného února“ by se dalo také diskutovat. Nebyla to jednoduchá doba.
A je velký paradox, že jsou po třiceti letech od listopadových událostí roku 1989 nejvíce slyšet představitelé komunistické strany. Diktují, poučují.
Za těch uplynulých třicet let mají největší podíl na vládnutí. Současná vláda se bez jejich podpory neobejde. A pokud mne paměť neklame, tak byla současná vláda jmenována v den výročí vraždy Milady Horákové. Velká ostuda.
Komunisté jsou velcí mistři v překrucování faktů a relativizaci historie. Možná i proto je tolik jednotlivců, kterým se po minulých časech stýská. Mnozí jednotlivci vzpomínají na jistoty. Byla to především jistota práce. Ale to bylo jen na oko. Protože pokud režim chtěl, tak neměl člověk ani tu práci. Jednotlivec mohl být kriminalizován prakticky za cokoli. Dlouhé vlasy. Vlastní názor.
Tento pláč po minulých časech mi připomíná biblický příběh Izraele putujícího pouští. I jim se stýskalo po plných egyptských hrncích. Mně samotné se po minulých časech nestýská. Vůbec. Ale to už přece dávno víš, kamaráde. Ale rozumím tomu. Dnešní doba je těžká. Je třeba činit rozhodnutí každý den. Jsem na tom stejně.
Sama jsem jako dítě brala rozum za doby normalizace. Takže po roce 1989 jsem si i já doplňovala mezery ve vzdělání. Hlavně historie. Bavilo a zajímalo mě to tehdy a nejinak je tomu i dnes. A to především o letech padesátých. Době vykonstruovaných procesů a věznění v nelidských podmínkách. Období justičních vražd.
Vzpomínám si na šok, když jsem poprvé viděla dokumenty z politických procesů v televizi. Hluboce to mnou otřáslo. Okamžitě jsem pochopila, že se tyto věci opravdu děly.
U nás doma se o politice nemluvilo. Aspoň si na to já sama nevzpomínám. Bylo mnoho jiných každodenních starostí. A kdo by se i bavil o takových věcech s nejmladším členem rodiny... A i kdyby ta chuť byla, nebylo tolik příležitostí. Mnoho let jsem trávila mimo domov.
Ale jak léta přibývala, tak jsem si cestu k informacím našla sama. Zcela náhodně jsem se dostala k poslechu zahraničního rozhlasu. A už jsem u toho zůstala. Ale nebylo v tom nic odvážného. Bylo to spíš drzé. Takové rebelské.
V devadesátých letech se objevilo mnoho knih. Vyprávěli i pamětníci. A to jak let normalizačních, tak i let padesátých. Později jsem i já sama potkala osobně pamětníky čtyřiceti let komunistických pořádků. Byli to lidé vyrovnaní. Klidní. Něco zvláštního z nich vyzařovalo. Necítila jsem z nich nenávist a zášť. Nezahořkli. Dovedli vše přesně pojmenovat. Oddělit pravdu a lež. Dnes se pravda a lež nerozlišuje. V dnešní době mám pocit, že má pravdu ten, kdo víc křičí.
Kamaráde můj, ani netušíš, jak jsem ráda, že mám ty své myšlenky komu svěřit. Nevěřil bys, jak to pomáhá mně samotné. Nechci tě o něčem přesvědčovat. Jen si chci urovnat myšlenky.
Ale řeknu ti jedno. Je veliká chyba, že jsme to komunistické zlo nikdy nepojmenovali. Protože zlo je zlo. A zůstane zlem. Tím nemyslím, že by měli být popravováni, ale postaveni před soud určitě. Dnes mají oni sami demokracie plnou pusu a ohánějí se právem na svobodu projevu a vlastní názor. Tedy tím, co dříve sami zakazovali. Někteří kolegové poslanci o nich dokonce tvrdí, že jsou komunisté demokratickou stranou. To u mě vyvolává úsměv a údiv zároveň. Ale za největší drzost a jejich troufalost považuji vyjádření nesouhlasu s nápisem na velkém portrétu političky. Ona totiž Milada Horáková zavražděna opravdu byla, deníčku!
