Barevný svět

Deníčku můj, jsem doma sama. Nikoho nečekám. Nikdo a nic na mě nemluví. Mám klid a čas na to, abych ti začala po delší odmlce znovu vyprávět. Nazrála i doba. Už se mi po tobě stýská. Nemůžu se dočkat.

Přemýšlela jsem, co by to dnes asi tak mohlo být. O náměty a nápady není nouze. Musela jsem se dokonce pousmát. Někdy mám totiž pocit, že bych mohla náměty vytahovat z klobouku.

To, o čem ti budu vyprávět dnes, nosím v hlavě už dlouho. Odkládala jsem to. Možná budeš překvapen. Jistě už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

V naprosté tmě žiju už deset let.  Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Mám v sobě ticho a klid. Při pohledu zpět necítím hořkost a lítost. Nevzpomenu si na to, že jsem někdy viděla. Zdá se mi, že nevidím celý život.

Ale vedla k tomu velmi trnitá a bolestivá cesta.

Se zrakovou vadou jsem žila celý život. Nosila jsem dioptrické brýle. Hodně jsem jich rozbila. Hlavně v dětství. Byla jsem krátkozraká.

V poměrně mladém věku mi byla diagnostikována katarakta a musela jsem podstoupit operaci. Dnes je to naprosto běžné onemocnění. Pro mě byla operace velkým rizikem. Dobrý výsledek nebyl tak docela samozřejmý. Ale podařilo se. Užívala jsem si, že se mohu dívat na svět bez brýlí.

Za nějaký čas bylo zapotřebí korekce. V mém případě nebyla možná. Nebyla jsem schopná spolupracovat. Souviselo to s mou oční vadou.

Pochopila jsem, že časem neuvidím vůbec. Ale ta doba byla tehdy pro mne ještě hodně vzdálená. V řádu minimálně jednoho desetiletí.

Přišlo to však mnohem dříve. Vliv měly události, které jsem nedokázala změnit. Mohla jsem je pouze přijmout.

Vše bylo postupné. Jak slábnul zrak, měla jsem potřebu hodně svítit. Pro ten pocit, že mnohem lépe uvidím. Omyl. Bylo to jen moje přání.

V sobě jsem cítila obrovský neklid a strach. Nedokázala jsem si představit, co bude dál.

Nikdo netušil, co se ve mne odehrává. Navenek jsem působila velmi vyrovnaně. Věděla jsem to jen já sama. Obrovský stres a nejistota.

Odehrávalo se to v průběhu několika let. V době, kdy jsem pomalu zapouštěla kořeny své samostatnosti. Bylo pro mě nepředstavitelné měnit prostředí a působiště sotva jsem si zvykla a zabydlela jsem se.

Věděla jsem jen jedno. Chci zůstat tam, kde jsem. Nechci hledat nové místo.

Bylo mi jasné, co pro to musím udělat. Sebrat všechny síly. Ještě jednou zabojovat.

Nebylo to jednoduché. Bylo třeba mnohé změnit. Nové se naučit. Zvyknout si. Učím se vlastně stále. Jen už není tolik energie.

K tomu, abych si zvykla na novou situaci mi zcela jistě pomohl můj tělesný handicap, s kterým jsem od malička vyrůstala.

Vždyť víš. Jsem přece ta vozíčkářka.

Na přicházející slepotu jsem si zvykala už ve známém prostředí.

Ale abych se dostala k tomu, proč ti to celé vyprávím. A tak ze široka. Tak ještě chvilku poslouchej!

Nikdy jsem si nemyslela, že by svět ve tmě mohl být tak barevný. A ten můj opravdu je. Jako člověk, který kdysi viděl, si dokážu mnohé vybavit. V barvách i tvarech. Ale i to už dávno víš.

Informace o svém okolí čerpám z lidského hlasu. Právě on přispívá obrovským dílem k celkové barevnosti mého světa. Nikdy před tím by mě nic podobného nenapadlo.

Tím, že mě nic nerozptyluje, mohu se soustředit na hlas. Nejen na jeho barvu a sílu, ale hlavně na jeho tón. Na obsah řečeného. Mnohdy odhalím i to, co by příchozí nejraději skryl. Emoce. I mnohé jiné. Pro mne samotnou velmi důležité. Nějak ten svět a lidi v něm přece poznávat musím.

A je to nádhera, když i ten černý svět může být takhle barevný. To mi věř, kamaráde!