Žena jako oběť

Jelikož ženy mohou dělat více věcí najednou, tak i my s Jitkou při vaření, uklízení či praní přemýšlíme o životě, z čehož pak vznikají inspirativní diskuze na náměty k článkům..

Jiří Akir Konarski

Zamyšlení Jitky Lenkové

Narazila jsem na pěknou úvahu:

"U žen se rozhodnutí vydat se na cestu autonomie (míněn singl život - pozn. JL) netýká jen jich samotných, ale celé společnosti. Ve skutečnosti tím zpochybňují samotnou strukturu jejích základů - rodinu založenou na oddanosti a sebeobětování ženy - a tím ohrožují celý sociální systém."
francouzský sociolog Kaufman, zdroj Pátek Lidových novin 23. 3. 2007

Stojí-li tedy základy společnosti a její fungování na tom, že se někdo, a to poměrně velká část obyvatelstva, musí obětovat,  není v té společnosti něco prohnilého?
Nestálo by za to uvažovat o tom, jak vytvořit společnost, v níž by se nemusel nikdo obětovat? Kromě masochistů se přece do sebeobětování asi nikomu nechce, a těch nebude tolik, aby to vytrhli.

Ve svobodné společnosti není možné někoho do sebeobětování nutit. Lidé potom budou žít sami pro sebe a uspokojovat jen svoje potřeby, protože jim takový způsob života prostě víc vyhovuje.  Nebudou se nikomu obětovat, ani partnerovi, ani dětem, které ani neporodí. Čímž ovšem popřou svůj druhý základní pud,  pud zachování rodu.

Dopadneme jako pandy, které také raději žijí samotářsky?
co by měla společnost udělat proto, aby lidé volili život ve dvojici místo singl života, aby měli děti a necítili to jako oběť?

 Zamyšlení Hany Formánkové

Bohužel základy lidské společnosti  a její fungování stojí na tom, že se poměrně velká a to ženská část obyvatelstva, musí obětovat.

Odkud pochází ženská oběť?

Tento princip vychází z přírodních zákonů, který ženám naprogramovala matka příroda pro zachování rodu. Žena matka má v sobě zakódovanou přirozenou oběť pro své potomky i rodinu. Její mateřský pud jí žene k obětování se pro spokojenost a štěstí svých blízkých. Nikdo samozřejmě ženu do oběti nutit nemůže, ale přiznejme si upřímně, kolik z nás tu oběť pro blaho rodiny přináší dobrovolně?

Nejsou naše dětičky od malička zvyklé, že máma je tu jenom pro ně a kdykoliv k dispozici? Nejsou zvyklé, že máma vždycky překoná svou únavu, bolest a vždycky vypere, uvaří a pofouká bolístky? Nejsou zvyklé, že se nadmíru uskromní, jen aby ony nestrádaly komplexem méněcennosti, že nemohou mít to co ostatní děti? Nejsou zvyklé, že máma obětuje svůj volný čas pro jejich pohodlí?

A jistě by se našlo spoustu dalších příkladů, kdy se máma dobrovolně obětuje z lásky ke svým dětem. V podstatě si svou obětující mateřskou láskou zvykáme dětičky na svou vlastní oběť.

A proč to děláme?

Protože nedokážeme být šťastné, když naše děti nejsou šťastné. Pro dětský úsměv se často i zcela zbytečně a nesmyslně obětujeme. A tak je svou obětí podporujeme v lenosti, lajdáctví či jiných zlozvycích, které jim spíš škodí, než prospívají.

A není dost známých příkladů když žena trpí v manželství s nevěrným či dokonce despotickým partnerem, jen aby dětem zachovala fungující rodinu a nevystavovala je stresujícímu rozvodu?

Jak se na ženskou oběť dívají děti a partneři?

Ženy samy se svou obětující se povahou staví do role oběti a někdy dokonce do role zbytečné oběti.

A tak není divu, že oběť se od žen očekává, a tudíž děti i partneři ji berou jako samozřejmost. Podle mužské logiky by se ženy neobětovaly, kdyby jim to nepřinášelo uspokojení.

Sebeobětování žen se nedá zabránit.

Sebeobětování žen vychází z mateřské povahy, kterou lze těžko změnit. (Samozřejmě existují výjimky, jimž jsou mateřské pudy zcela cizí).

Takže jde spíš o to, aby ženskou oběť nebrali příslušníci rodiny jako samozřejmost, ale ocenili ji. Pokud se ženě za její oběť dostane uznání, neboli pokud ona dává ale i dostává, necítí se frustrovaná ale spokojená.

Odpověď na otázku Jitky Lenkové:

Co by měla společnost udělat proto, aby lidé volili život ve dvojici místo singl života, aby měli děti a necítili to jako oběť?

Pro zachování vyrovnaného skóre: dává - dostává lze na otázku Jitky Lenkové odpovědět takto: Společnost a především rodina, by neměla brát sebeobětování ženy jako samozřejmost, ale vážit si její oběti a kompenzovat ji zpětnou vazbou.

Co se týče rodiny stačí často maličkosti: slovní uznání, pozvání celé rodiny na večeři (ať si máma odpočine od vaření) a jinými nenáročnými pozornostmi, které jsou pro ženu signálem, že není pro rodinu jen služkou a kuchařkou či hadrem na podlahu, s nímž se všechno vytře.

Co se týče společnosti tak má vůči ženám – matkám velké dluhy.

Dnešní politika tržní ekonomiky, která se zaměřuje jen na krátkodobé zisky, je silně antimateřská, proto dochází na trhu práce k diskriminaci matek. Paradoxem je, že dnešní ekonomicky vyspělá společnost silně zaostává za totalitní ekonomicky zaostalou společností, která poskytovala mateřské výhody, jež postavily mateřství na rovnoprávnou úroveň pracujících mužů. Mateřství bylo stejně důležité jako práce mužů, proto byly matkám poskytovány královské výhody: Placená mateřská dovolená do jednoho roku dítěte: Možnost zůstat s dítětem doma do jeho tří let s finanční podporou 500 Kčs. Možnost návratu na původní místo.

Ano je to absurdní, ale totalita se svými sociálními výhodami byla k mateřství mnohem lidštější než dnešní svobodná společnost. Dnes se všechno přepočítává na peníze a dítě je nevýhodná nezisková investice, jejíž návratnost je dlouhodobá. Budoucnost pravděpodobně naše politiky nezajímá a jelikož budoucnost jsou děti, tak český národ pomalu ale jistě vymírá. Porodnost nám zvedají cizinci žijící v Česku.

Společnost může skóre oběti vyrovnat především mateřskými výhodami. Místo diskriminace matek na pracovním trhu vytvořit pro matky vhodné pracovní podmínky, např. zkrácenou nebo pružnou pracovní dobu, minijesle či nimi školky na pracovišti,  či shánět chůvy na dobu nemoci dítěte.Jenomže co chcete od společnosti, kde jeden z politiků pronese větu: Ženy si komPlikují svou situaci na trhu práce tím, že rodí.

Mateřská revoluce.

A tak nezbývá než začít mateřskou revoluci zdola. Každá matka by si v rodině měla prosadit fakt, že její oběť není samozřejmost a naučit své potomky i partnera, aby její sebeobětování ocenili. Ano výchova je naší jedinou obranou.A jelikož většinou leží na našich bedrech a často vychováváme nejen děti ale i partnery, je na nás, abychom zdola a diplomaticky změnily vztah nejen naší rodiny ale i celé společnosti k obětujícím se matkám.

A jak začít?

Třeba tím, jak už kdysi dávno radil Makarenko: Pokud v rodinném rozpočtu jsou peníze jen na jedny šaty, má si je koupit matka. Pokud je se samozřejmostí koupí dceři, staví tím sama sebe do méně cenné role v očích dcery.

Ne, nemusíte si ty šaty nutně kupovat. Ale dejte své dceři najevo, že vaše oběť (že koupíte šaty jí) není samozřejmá, aby si uvědomila, že to děláte lásky k ní a nikoliv proto, že jste něco míň než ona.

Článek vyšel na www.babinet.cz