Sen o princi na bílém koni

Seriál Láska okem vědy aneb ironický pohled na ženu a muže 12.díl 

O. Formánek

Věčný sen o princi na bílém koni,

se po staletí dívkám hlavou honí.

A když se z dívky stane paní,

tak u sporáku mezi hrnci

pohřbí sen o krásném princi.

Jelikož čtyři předchozí články se věnovaly úrazovosti mužů v partnerských vztazích (přesněji řečeno v heterosexuálních vztazích), nadešel čas, věnovat se v rámci oboustranné léčby zase  ženám.

Tak jako Adamové mají svůj rizikový faktor citových úrazů v genu ješitnosti, tak i Evy mají svůj dědičný chronický syndrom, jenž jim způsobuje tradičně jizvy na srdci. Jejich Achillovou patou je romantická duše. Zatímco muži si svou loveckou agresivitu vybíjejí při sledování fotbalu, hokeje, boxu či jiných praktikách moderního lovu. Ženy hltají filmy a seriály o horoucí lásce. V současné době se u nich zvláštní přízni těší telenovely.

Neutuchající hlad po romantické lásce provází něžné pohlaví po staletí. Naše babičky smáčely svými slzami dojetí stránky Červené knihovny, my roníme slzy nad romány Danielly Steelové. Chronickým kamenem úrazů je dědičný sen o princi na bílém koni, jehož romantická podstata zůstává stále stejná, jenom jeho vizáž a slovník se mění zásahem dobových trendů.

Na tento snový syndrom způsobující úrazy z naivity, zabírá pouze léčba šokem. Ano, milé romantičky, pokud nechcete brázdit svá srdce jizvami zklamání i marnosti, musíte dát svému horečnatému snění ledovou sprchu kruté reality. Podívejte se pravdě přímo do očí a smiřte se s faktem, že čekání na prince na bílém koni se rovná čekání na Godota, neboli na někoho, kdo nikdy nepřijde, protože neexistuje.

Svého prince můžete spatřit jen na krátkou dobu přes růžové brýle zamilovanosti nebo v pohádkách a romantických filmech. Bohužel, váš princ je buď výplodem vaší estrogenové fantazie, anebo filmovou iluzí, vytvořenu speciálně pro vás, o čemž svědčí propastný rozdíl mezi tváří filmového hrdiny a skutečným profilem jeho protagonisty.

Svým fanynkám kdysi zasadil nemilosrdnou ránu Jean Marais – idol našich babiček i matek. Jeho mužný šarm přímo symbolizoval ideál vysněného prince. Svými rolemi milovníků - rytířů způsobil lavinu milostného vzdychání ženské populace. Ve skutečnosti by se však jeho lásky nedočkala ani ta nejkrásnější princezna na světě, neboť on své srdce zaslíbil muži Jeanu Cocteauovi – režisérovi, jenž stvořil jeho hvězdu.

Také dnešní doba, kdy se naše snové zraky upírají především k Hollywoodu, nám přináší mnohá šokující probuzení. Hlavně vinou tiskových médií cynicky odhalujících pravou tvář našich idolů.

Jack Dawson – idylický hrdina z Titanicu, jehož poslední slova před zmrznutím, která pronášel s drkotajícími zuby:“ Rose byla jsi to nejlepší, co mě v životě potkal,“  zněla v srdcích divaček jako nejžhavější důkaz nesmrtelné lásky, zůstane navždy jen filmovou iluzí, neboť má velmi daleko k citovým dispozicím Leonarda di Capria. Leo totiž před láskou až za hrob dává přednost partě kamarádů.

Podobné rozčarování připravil svým ctitelkám i buldozer ženských srdcí George Clooney, který svou „staromládeneckou“ nevázanost a kamarádskou vázanost deklaruje na každém kroku. Ve výčtu deprimujících příkladů bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale nechci, vzhledem k jejich všeobecné známosti, zbytečně dále drásat citlivá srdce Julií reálným obrazem Romeů.

V zájmu důsledné léčby šokem však musím připomenout ještě jeden iluze zničující fakt: v hollywoodské továrně na sny se vyskytuje série poruchových idolů, trpících výškovým handicapem, čímž snižují mužný kredit vysněného prince. Jejich objetí tak ztrácí punc ochranné známky rytíře, neboť mnoho současných žen průměrného vzrůstu by se nejen nemohlo bezpečně schoulit do jejich náručí, poněvadž by krapet přečuhovaly, ale ani si opřít hlavu o jejich rámě. Za to by si mohly směle přitisknout jejich hlavu na svou hruď.

Proto také některé hollywoodské kolegyně Toma Cruise, Dustina Hoffmana, Leonarda di Capria, Mela Gibsona a dalších mají při natáčení s nimi problém, aby svou výškou nesnižovaly jejich mužnou prestiž.

Výškový distanc idolů však není tou nejbolestnější realitou, se kterou se musí snové duše něžného pohlaví smířit. Mnohem krutější je skutečnost, že kategorie filmových princů se v reálu chová jako valná většina mužů. Dává přednost kamarádům, alkoholu, drogám, různým hráčským choutkám a promiskuitě před věrnou láskou až za hrob.

Tuto destrukci romantické lásky mají na svědomí přírodní zákony, neboť estrogenové představy žen o udatném rytíři s něžnými, věrnými city, odporují testosteronovému vybavení mužů a zcela popírají mužskou přirozenost, vycházející z genetického dědictví lovce.

Lovec-bojovník je od přírody pro potřebu zabíjení vybaven agresivitou a  také záměrně obrněn proti jemnocitu, protože brzdí jeho loveckou agresivitu, čímž omezuje jeho akceschopnost. Mezi jeho loveckou výzbroj, která ho též testosteronovou rychlostí vzdaluje od estrogenové iluze, patří soutěživost. Díky ní, tráví večery raději v oblíbené hospůdce s tlupou ostatních lovců, kde se může nejen vytáhnout svými taktickými bojovými schopnostmi například v diskusi o fotbale, ale také při hře karet, kulečníku, šipek nebo jiných hospodských kláních ukojit své soutěživé ego. Romantické večeře ve dvou s hořícími svíčkami se pro něj stávají noční můrou.

Kontrastní obraz svalnatého, drsného zachránce či mstitele, drtícího svými pěstmi nebo železnou tyčí svého nepřítele na krvavou kaši, jehož zrak, srdce i mozek obratem změkne při pohledu na krásnou křehotinku, v podání Jeana Clauda van Damma, Stalloneho a Schwarzeneggra, je z hlediska přírodních zákonů nesmysl anebo přírodní unikát. Muž, jenž s ocelovou tváří zlomí soupeři někdy i soupeřce vaz, načež vzápětí zjihne něhou při pohledu na ženu, vykazuje spíš známky psychopata než vyrovnaného hrdiny, je to pouhá filmová fikce, a ani věta: „dělám jen svou práci,“ ho nepřiblíží realitě.

A tak, milé romantičky, nechcete-li se utápět v slzách zklamání, musíte dát vale svému princi na bílém koni a vyrovnat se s drsnou realitou přírodních zákonů, které jsou neoblomné.

Musíte tedy počítat s tím, že muži, kteří si vedou tvrdě na poli bojovém, se na poli citovém chovají jako sloni v porcelánu, a že pro většinu mužů, díky loveckému vybavení, jsou ženské city nepochopitelný hlavolam.

Předchozí díl: http://formankova.blog.idnes.cz/c/5531/Proc-muzi-neradi-projevuji-sve-city-a-neradi-si-priznavaji-chybu.html#t2

Příště:  Proč muži nepomůžou, i když můžou.

Článek vyšel na www.babinet.cz