Proč muži neradi projevují své city a neradi si přiznávají chybu

Seriál Láska okem vědy aneb ironický pohled na ženu a muže 11.díl

O. Formánek

Muži se bojí projevovat své city

a vytahují proti nim ochranné štíty,

tvrdou slupkou kryjí své slabiny,

aby si zachovali věčnou tvář hrdiny.

V minulém článku byla mužská ješitnost odhalena jako žárlivá milenka, bránící mužům, projevovat své city či přiznat si chybu. Nechutenství mužů k těmto ponižujícím činům má však hlubší kořeny, vycházející z tvrdé podstaty lovce a jeho poslání.

Příčina, proč muži neradi projevují své city, tkví v jejich lovecké výzbroji, která zcela logicky potírá jejich citlivost včetně soucitu. Těžko by mohli lovit zvěř nebo vést boj, kdyby se rozplakali nad zabitým zvířetem, či litovali nepřítele, do kterého museli zapíchnout své kopí.

Díky svému loveckému dědictví je muž po staletí považován za symbol bojovnosti, statečnosti, odvahy, síly, samostatnosti i odolnosti. Prostě superman. V duchu mužného mýtu jsou chlapci od kolébky krmeni hrdinskou kaší, jejíž výživná hodnota spočívá v rekovných heslech typu – Kluci nebrečí ani nefňukají, bolest snáší se zatnutými zuby. Nežalují, své problémy si řeší sami svými pěstmi. Nebojí se ničeho, jsou přeci stateční chlapi apod. Dovoleno jim je pouze projevovat radost v rámci vlastních úspěchů, zvláště při sportovním klání.

Pod tíhou genetického kódu lovce se silně zakořeněnou mužnou tradicí považují stateční chlapi projevování citů za punc slabosti a zranitelnosti, čímž vzniká paradoxní situace. Dáma jejich srdce se pro ně stává nepřítelem, jíž se bojí vyznat svou vroucí lásku. Obávají se, že by jí tím mohli být vydáni na pospas a ona by je pak mohla citově vydírat, a tak s nimi manipulovat. Jelikož jim jejich po věky proklamované hrdinství brání vyjádřit svou obavu nahlas, drží své city na uzdě a statečným mlčením si zachovávají tvrdou slupku.

Jádro lovce-bojovníka, obrněné tvrdou slupkou, nejenže nepřipustí (za vydatné pomoci ješitnosti), aby mužní hrdinové dávali najevo své city, ale chrání též jejich loveckou prestiž, a to způsobem ryze ješitným - nedovolí jim přiznat si svou vlastní chybu, čímž udržuje jejich sebevědomí v blažené samolibosti.

Praotec lovec totiž vláčel na svých bedrech těžké břímě odpovědnosti. Na jeho lovecko-bojových schopnostech záviselo přežití rodiny. Jeho strategie lovu i boje musela být tudíž neomylná s přesnou trefou. Každá chyba mohla být osudová, protože mohla znamenat hladovění nebo smrt. Kolem jeho lovecko-bojového umění se točil celý pravěký svět, bylo měřítkem jeho úspěšnosti v očích jeho družky, a zároveň zdrojem vlastní sebeúcty. Proto pociťoval  každou svou chybu jako své selhání i neschopnost plnit své poslání, nakrmit a ochránit rodinu.

Strach ze selhání ho pronásledoval stále, avšak nesměl ho otevřeně přiznat, neboť by se tím znemožnil před svou drahou, oheň udržující družkou. Pravěká žena totiž obdivovala svého samce právě za jeho lovecký um, který byl pro ni zárukou přežití. V těchto dobách pravděpodobně začal u mužů klíčit odpor ke slůvku promiň, poněvadž by tím připustili svou neschopnost.

Tento komplex pronásleduje muže dodnes, a proto si neradi přiznávají chyby, protože si připadají před svými partnerkami jako totálně neschopní blbci. Pod konvenčním nánosem mužného mýtu trpí utkvělou představou, že si musí stále zachovávat image neomylného supermana, jinak by je jejich drahá polovička pustila k vodě a poohlédla by se po jiném, přesně se trefujícím lovci.

 A tak se raději hádají do krve než by řekli: „ Promiň, udělal jsem chybu,“ nebo „máš pravdu, zvoral jsem to.“ Svou urputnou zatvrzelostí se však v očích žen shazují více, než kdyby si chybu velkoryse přiznali a omluvili se. Žena se svou estrogenovou výbavou je na hony vzdálená loveckému myšlení, a tudíž nepovažuje omyly svého partnera za selhání, protože na rozdíl od něj chápe, že muž je taky jenom člověk.

 Výsledkem celé supermanské hysterie bývá pravý opak toho, čeho chce muž dosáhnout. Žena jej opustí právě pro jeho zatvrzelou neschopnost přiznat si chybu, neboť to považuje za známku sobecké samolibosti, netolerance a necitlivosti k ní samotné.

Léčba supermanského syndromu je sice dlouhodobá, vzhledem k dědičné zatíženosti a zakořeněné hrdinné tradici, ale celkem jednoduchá. Stačí, když si muži uvědomí, že jejich image neomylnosti působí na ženy jako značka zabedněných ješitů alias blbců a slůvko promiň naopak zvedne jejich prestiž, jelikož v estrogenové populaci je symbolem velkorysosti, tolerance, moudrosti i lásky.

Ženy si dovolím upozornit, aby na základě uvedených faktů chápaly, jak je pro muže nesmírně těžké přiznat si chybu a ocenily jejich namáhavý výkon polibkem či uznáním.

Nezasypávejte je výčitkami typu: „Vidíš, já jsem ti to říkala, měla jsem pravdu, ty si nikdy nedáš říct,“ apod. Odradily byste je od další léčby.

Předchozí díl: http://formankova.blog.idnes.cz/c/5488/Emancipace-ma-pro-muze-sve-vyhody.html#t2

Příště: 12. Sen o princi na bílém koni

Článek vyšel na www.babinet.cz