Když začala v květnu 2009 v předvolební kampani do Evropského parlamentu vaječná agrese proti politikům ČSSD, mnozí lidé ji považovali za neškodnou recesi, určití jedinci ji dokonce schvalovali. Varování psychologů, že vaječný útok, není žádná legrace, ale může časem přerůst v hrubší násilí, se vysmívali.
O. Formánek
A už je to tady!
V úterý letěla na politiky ČSSD ve Slaném sklenice s utopenci a ve středu na mítinku v Brně opilý muž srazil pěstí k zemi místopředsedu ČSSD Bohuslava Sobotku.
Jak se ukázalo podceňovat skrytou agresivitu je nebezpečné. Proto se mohla projevit ve své další fázi, jelikož zde vůbec nejde o Paroubka či ČSSD, ale o vybíjení fyzického násilí. Paroubek a celá předvolební kampań je záminkou k násilné akci. Je to stejné jako s fotbalovými zápasy, kde pseudofandům nejde o fotbal, ale o vybití vlastní agresivity.
V tomto případě je situace mnohem nebezpečnější. Zatímco fotbalové násilí je většinou společností odsouzeno jako špatné, fyzické útoky proti politikům schvalují agresoři veřejně a obhajují jej tím, že svádí vinu na Paroubka a ČSSD, viz hlášky a články typu Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Politické rozdělení na levá a pravá poskytuje agresorům jen roušku, za níž se mohou schovat. Tedy zahalí se pravicovou politikou a pod jejím štítem obhajují agresi proti levici. Paroubek je pro ně nepřítelem č. 1, proti němuž musí bojovat. Stávají se tak akčními hrdiny, kteří si skrytě vybíjejí svou agresivitu slovně, jelikož si ji nemohou vybíjet fyzicky, a proto tak houževnatě schvalují fyzické násilí. Podporují tím společenské podvědomí, že fyzické útoky jsou správné.
K tomu všemu přispěl i porevoluční vývoj, jenž se nesl v duchu ideologie bezohledného prosazování sama sebe, konkurenční boj se tak zvrhl v zákony džungle a do společenského podvědomí se postupně plížila stále sílící agresivita, která se dnes projevuje násilím už mezi dětmi.
Paroubek se stal falešným alibismem pro všechny, kteří chtějí schvalovat fyzické násilí. Přitom falešné alibistické výkřiky, že Paroubek a ČSSD provokuji k nenávisti, a proto se lidi uchylují k násilí apod. vyvolává zcela logickou otázku: Proč tedy nebudí takovou nenávist i v jiných voličích a proč má tolik voličů, že je jednou z nejsilnějších parlamentních stran?
Příčina násilí není v ČSSD, jak se snaží agresoři přesvědčit sami sebe a ostatní, ale v nich samotných, jelikož hledají pseudoargumenty pro obhajobu vybíjení své agresivity. Což potvrdilo i napadení Bohuslava Sobotky, s nímž si opilý muž vyřizoval osobní spory.
K řešení osobních sporů násilím, přispěl i veřejný exces facka Macka Rathovi, která opět byla určitou částí veřejnosti přijímaná jako správná věc. Zrovna tak knokautování fotografa Blesku Mirkem Topolánkem během senátních a krajských voleb v roce 2008 je další střípek do mozaiky, která posiluje společenské vědomí, že fyzické útoky jsou správné.
A proč ji tedy ovládat, když si ji mohu pod rouškou pravicového boje proti levici vybít?
Zapálení stánku volebního stánku plzeňských sociálních demokratů v noci na čtvrtek je důkazem, toho jak veřejné schvalování násilí podporuje agresory k dalším útočným akcím.
Kdyby se stejně agresivně chovali odpůrci všech politických stran, změnily by se předvolební kampaně v občanské války. Předvolební agrese je o to alarmující, že v ní může sehrát roli davová psychóza a od ní je už jen krůček k hromadnému násilí a rabování.
Nejčtenější články a nejvyšší karma:
Záchodová štětka do vagíny nepatří
Vem si mě, aneb jak slepice bojují kohouta
