Parlamentní fotbal aneb jak vládnou muži

O mužích vědecké výzkumy tvrdí, že mají ve své přirozené lovecké výbavě soutěživost, což dokazuje nejenom jejich aktivní či pasivní záliba ve sportu, ale i jejich záliba soutěžit vždy a všude. Z jejich soutěživosti se stala posedlost, a tak mezi sebou nesoutěží jen ve svém volném čase ale i v zaměstnání. Dokonalý obraz jejich soutěživého počínání, vidíme dnes a denně v  českém politickém klání připomínajícím fotbalový zápas

www.akir.name Někteří hoši kopou za klub Levá vpřed, jiní za Pravá kupředu a někteří přebíhají z klubu do klubu podle toho, který z nich právě vítězí.

Bohužel jejich zápas nepíská žádný rozhodčí, přestože právo rozhodčího bychom měli mít my voliči. Plníme však pouze funkci bezmocných diváků naštvaně sledujících velmi špatný prvoligový zápas, za nějž platíme každý měsíc drahé vstupné odváděním daní. I když bychom je všechny nejraději vypískali, nemáme šanci je dostat z hřiště ven. Oni sami si totiž stanovili taková pravidla hry, aby stali nevyloučitelnými, anebo se mohli vylučovat jen sami mezi sebou.

My diváci můžeme jenom nadávat na hráče, protože nemáme jinou volbu. Kluby totiž zůstávají pořád stejné, a tak ani při jediné možné šanci jednou za pět let (volbách) nemáme jinou možnost výběru. I když některé kluby občas snaží oživit hru výměnou kapitánů, či  vyloučením některých borců na trestnou lavici, jejichž nečistá hra ohrožovala tým, výsledek je pořád stejný. A tak sledujeme špatný fotbal s hráči, kteří často faulují soupeře, či si dokonce dávají góly do vlastní branky.

Zatímco úspěchy českého hokeje v nás často vzbuzovaly národní hrdost, naše parlamentní mančafty bychom nejraději diskvalifikovali. Hráči nejenom, že nehrají často fér, ale místo čisté hry na sebe neustále žalují, házejí své fauly na druhé a faulují i nás diváky. Své předvolební sliby zahrávají do autu. Často stojí v ofsajdu a vyčkávají u brány, kdo jim přihraje na gól. Hráči místo aby kopali za český národ, koupou sami za sebe a často hrají proti pravidlům, které si sami stanovili. Neustále se hádají o míč (o moc) a dělají, že neslyší nesouhlasný pískot diváků. 

Kdyby hoši mezi sebou pořád jen nesoutěžili a nešlo by jim jen o to, kdo získá míč a kdo za kterou stranu kope, mohli by se věnovat místo fotbalové hře smysluplné poslanecké práci. A schvalovat tak zákony podle jejich obsahu a potřebnosti v praxi a nikoliv podle toho, kdo právě onen zákon vykopl do hřiště. Bohužel svou soutěživou hrou na levičáky a pravičáky se v parlamentu neustále hádají, kdo s kým hraje, nebo nehraje, či kdo hůř kope, nebo nekope a skutek utek. 

Mužům je svět srozumitelný pouze v případě, když se rozdělí do týmů, navléknou si dresy a je jasné, kdo za kterou stranu hraje a kdo proti komu bojuje. Kdyby si neudělali v tomhle jasno, cítili by se bezradní. Díky své ješitnosti musí mezi sebou bohužel neustále soupeřit jako kohouti na jednom smetišti, aby si dokázali, kdo z nich je nejsilnější, nejschopnější, zkrátka ten nejlepší. Soutěž jim nahrazuje boj, v němž si vybíjí svou loveckou agresivitu. A proto mírumilovné ženy, jimž záleží především na dobrých vztazích a vzájemné spolupráci nemají v jejich kohoutím ringu šanci, a tudíž je v politice málo žen. A tak bohužel my voliči jsme nedobrovolným publikem špatného fotbalového zápasu, protože hoši do svých bojových řad, ženského týmového ducha nepustí. Oslabily by jim totiž jejich boje schopnost.  

Článek vyšel na www.babinet.cz