Jelikož se slovo rasismus v současné době implantuje na každý kritický názor vůči jinému národu či etniku, stalo se nejen omylem a alibismem ale i prostředkem ke zviditelnění se.
Jiří Akir Konarski
Rasistický omyl i alibismus
Velký podíl na rasistickém omylu mají i politici. Neuváženým používáním tohoto termínu, který jim slouží jako pinpongový míček v politickém soupeření, zkreslili jeho význam.
Svou falešnou hrou nejen zmátli občany, kteří začali stejnou hru na rasisty a jejich odpůrce hrát mezi sebou, ale také přihráli skvělý argument některým romským spoluobčanům. Ti svoji neochotu respektovat normy demokratické společnosti, svádí na rasismus. Přitom vizitku problémový občan si buduje každý sám svým problémovým chováním.
Každý pokus o jejich integraci do demokratické společnosti např. motivovat je výší soc. dávek, aby posílali své děti do školy, považují za rasismus.
Omyl nerasistů
Někteří lidé se považují za rasisty, jenom proto, že nemají rádi národy či etnické skupiny kvůli jejich povahovým rysům, nebo kvůli jejich asociálnímu chování. Negativní kritika národa nebo etnika, však neznamená rasismus.
Ani když člověk svou kritiku vyjádří slovem - nesnáším -určitý národ pro jeho nepřizpůsobivé chování, neznamená to ještě, že musí být rasistou. Protože nesnášenlivost musí vycházet z rasového podtextu, např. z barvy pleti, či příslušnosti k jinému národu. Nesnáší-li člověk nějaký negativní charakterový rys, nesnáší ho zpravidla i u lidi své rasy.
Lidé si také často myslí, že jsou rasisty, když odsuzují povýšené chování některých cizinců vůči Čechům. Např. věta: „Nemám rád Američany, protože jsou nafoukaní a chovají se povýšeně, jako by jim patřil celý svět,“ není projevem rasismu. Naopak je jeho odsouzením, protože právě povýšenost čili ponižování jiného národa, je projevem nadřazenosti rasy.
Rasistou se člověk stává až v případě, kdy dává onomu národu či etniku najevo nadřazenost, povýšenost své rasy a chce ho utlačováním postavit do podřadné role.
Rasistou se člověk také stává, když svou nesnášenlivost vůči chování určitého národa změní v nesnášenlivost či nenávist např. vůči barvě pleti a šikanuje všechny lidi slovně či fyzicky jenom proto, že se od něj liší svou barvou pleti.
Podobný omyl se projevuje i v předsudcích.
Předsudek je sice také kvalifikován jako prvek rasismu, ale opět záleží na podstatě, z níž vychází. Jedná-li se o špatnou zkušenost, nelze považovat předsudek za rasismus. Nelze přeci lidem upírat přirozenou obranu před opakováním chyb. Kdo se jednou spálí o kamna, příště si zcela logicky dává pozor.
O rasový předsudek se jedná v případě, kdy člověk všechny příslušníky onoho národa či etnika hází do jednoho problémového pytle bez ohledu na jejich vzdělání či chování.
Pokud si lidé základě špatné zkušenosti hlídají kabelky či kapsy, když např. v obchodě uvidí skupinku hádajících se Romů, (což bývá trik k odpoutání pozornosti.) není to rasový předsudek, protože stejně se budou chovat i případě, kdy se v jejich blízkosti budou pohybovat podezřelá individua bílé pleti.
Zahrávání si s termínem rasismus vyvolává extrémy.
Neuvážlivým používáním slova rasismus dochází ke dvěma extrémům:
1. Lidé se mylně považují za rasisty kvůli svým kritickým výhradám k nějakému národu či etniku. A jelikož jejich kritický pohled vznikl na základě špatných zkušeností a často pravdivých faktů, někteří rasismus pak obhajují, či ho dokonce propagují, čímž nahrávají skutečným rasistům.
2. Lidé se bojí vyjadřovat své negativní názory či konstatovat pravdivá fakta ohledně některých národů či etnik, aby nebyli považování za rasisty.
Hysterie rasismu aneb rasisté můžeme být všichni.
I když má rasismus více rozměrů podle intenzity krutosti, neboli od názorového postoje až ke k těm nejkrutějším činům, jeho podstata spočívá v nadřazenosti jedné rasy nad druhou. Šikaně slovní a fyzické jednotlivci či skupinami rasy nadřazené.
A v celospolečenském měřítku pak v útlaku druhé rasy, který vede upíráním všech jejich demokratických práv k jejímu podřadnému postavení.
Díky hysterií, která v poslední době u nás vypukla kolem tohoto termínu v souvislosti s Romy a k níž přispěly i hlasy o českém rasismu, které se ozývaly z Bruselu, nabývá rasismus zcela nesmyslný rozměr. Stal se tak nejen pinpongovým míčkem našich politiků, ale i populistickou berličkou EU, jíž si dodává svatozář tolerance. (Ovšem svatozář zemí EU začne značně pohasínat ve chvíli, kdy se jich samotných začne týkat romská migrace. Viz Velká Británie)
Tak vzniká další extrém, že všechna vina romské neintegrace do společnosti se připisuje na účet ”bílých” a vede k jejich diskriminaci zvýhodňováním romských občanů.
Přitom všechna demokratická práva jsou v naší zemi Romům zachována. Např. jejich nevzdělanost se rozhodně na účet bílých nedá připsat. Nikdo ji m nebrání v přístupu ke vzdělání, naopak se je stát snaží motivovat, aby své děti posílali do škol.
Čímž dochází přímo ke kolosální absurditě otáčející fakta na ruby. Romové se odmítáním vzdělání staví do nerovného postavení sami a naopak, ”bílí” se je snaží postavit motivací ke vzdělání do rovného postavení. Kde je tedy rasismus? Neskrývá se naopak o v odporu chodit do škol s bílou rasou?
Pokud propadneme hysterii, kterou spustila politická klání i populistická berlička EU,dáme rasismu nový absurdní rozměr. Rasistou pak bude každý, kdo vyjádří svůj negativní názor k nějakému národu či etniku, i přesto, že se jeho názor opírá o pravdivá fakta či špatnou zkušenost. A jelikož se národy běžně kritizují sami mezi sebou, bude se svět rasisty jen hemžit.
Nezapomínejme, že rasismus se začal v Evropě hojně vyslovovat s nástupem fašismu v souvislosti s genocidou Židů. A kam až může dojít skutečný rasismus nám v strašlivé hrůze koncentráků ukázala druhá světová válka.
