Kdo si dovolí soudit Paroubka?

Nedovoluji si ho soudit, nemohu je soudit. Kdo z nás ji může soudit? Na tyto věty, které se snaží získat si IN kurs vše tolerantního demokrata, narážím stále častěji v článcích na internetu.

O. Formánek Jenomže tento alibismus není nic jiného, než projevem falešné tolerance a velice připomíná doby totalitní, kdy si někteří lidé svým negativním názorem nechtěli špinit ruce. Dříve tento patolízalský komplex - já nikoho nekritizuji, já jsem ten dobrák - podlézal totalitní moci, dnes podlézá demokracii a populismu - já jsem ten dobrý, který nikoho neodsoudí, obdivujte moji demokratickou toleranci.   Nejčastěji se tento servilní postoj objevuje na poli mravním tedy spíše nemravním u různých odsouzeníhodných či bezcharakterních činů a společenských faux pas.

Zkreslená demokracie aneb každý si může dělat v soukromí co chce

Jenomže rádoby demokrati užívající tento argument mají velice zkreslenou představu o demokracii. V demokracii si nemůže každý dělat, co chce. Naopak heslo demokracie: Moje svoboda končí tam, kde začíná ta tvá, vyžaduje velkou dávku sebekázně.  

 A jelikož princip demokracie spočívá v dialogu, musí mediálně známý lidé počítat s tím, že ostatní lidé je budou soudit, posuzovat, odsuzovat a hodnotit jejich přešlapy i v soukromém životě, protože tak se v demokracii spoluvytváří společenská morálka i etika.   

Vše tolerantní rádoby demokrati se tudíž chovají velice nedemokraticky, když se ohánějí slovy: Kdo z nás ho/ ji /je může soudit?, protože svým moralizujícím alibismem upírají lidem názorovou svobodu.  

Vrcholem moralizujícího  alibismu, který káže lidem, co mohou, nebo nemohou soudit, je všetolerantní mužská obhajoba činu pana Paroubka, který opustil svou dlouholetou partnerku kvůli mladší.

Kdyby se vše tolerantní advokacie týkala nějaké celebrity ze světa umění, dalo by to považovat za mužskou solidaritu. Avšak kázat lidem, zda mohou, či nemohou soudit činy politika, jehož platí ze svých daní a svými hlasy ho vynesli nahoru, a který je v rámci státu reprezentuje, to už je trochu siný kafe i na kofeinového závisláka.

To bychom si za chvíli nemohli dovolit vyjadřovat kritické názory vůbec na nic a rázem bychom octli tam, kde už jsme jednou byli - v totalitě.

Stačí, že žijeme v absurdistánu, kde  politik odsuzuje občany za to,  že soudí postpubertální činy jiného politika.