Když má děcku vypadnout zub, bývá kolem toho cirátů. Nejdřív se kýve, potom se zase nekýve, potom to nechce ukázat, protože se bojí, že mu to budete chtít vytrhnout, potom si zase stěžuje, že se kýve a tak pořád dokola. Nakonec je ale zub na světě, obřadně se vloží pod polštář nebo někam jinam, a nějaká zoubková víla nebo maminka ho v noci vymění za desetikačku. To, že našemu autistovi vypadl zub, a že se předtím tedy asi kýval, jsme zjistili ale až tehdy, když už ho neměl.
Nepamatuji si, kdy mi vypadl první zub. Zato si dobře vzpomínám, jaké to bylo, když šel ven celkem nedávno ten zatím poslední. Myslel jsem si, že doktor na to vezme kleště, ale v jeho ruce se objevilo spíš takové rydlo, mně se rozšířily zorničky a než jsem údivem otevřenou pusu zase mohl zavřít, kleknul na mě a osmičku mi vypáčil. Zuby nás opouštějí ne vždycky samovolně a tytam jsou také ty časy, kdy jsme si je dávali pod polštář.
S Vítkovým zubem to zase bylo tak. Byl a najednou není. Prostě mu vypadnul. Nevíme kdy, ale nejspíš při jídle, a on ho spolknul. Nemluví a tedy si nestěžuje, takže žádné tanečky kolem kývajícího se zubu nejsou na pořadu dne, nicméně, když se něco děje, čemu nerozumí, mívá záchvat paniky. A vy potom, protože nemluví ani neukazuje, máte zjistit proč. Jako dneska. Přinesl pomeranč. Super, říkám si, tomu se říká komunikace. Umí dát najevo, co chce. A tak jsem mu ho oloupal. Jenomže po pár minutách se jinak vcelku klidný autista proměnil v zběsilou pobíhající příšeru, povykující a poskakující, jako by ji na nože brali. Nemluví, a tak se ptejte třeba na lampárně, co mu je. Neukáže. Nakonec mi to došlo. Pálí ho ta ďoura po tom zubu. Hm, pěkný.
Když mi ten doktor vypáčil ten zub, chtěl jsem ho aspoň vidět. Pozdě, pravil. Je v koši. Nějak se s tím nemazal a po výkonu hodném Frištenského tu zpropadenou věc hned hodil kam patří. No, nevadí, desetikačku bych stejně nedostal a i kdyby, na Ibalgin by mi to nestačilo. Cesty zubů jsou různé. Některé putují do koše, některé pod polštář, a zuby autistů zase do žaludků.
Zoubkové víly, které obcházely pod našimi okny, zůstaly bez práce. Je to škoda, protože nezaměstnanost je i tak dost vysoká. Horší ale je, že pod tím oknem, za kterým je autista, zůstávají bez práce víly úplně všechny. A to není spravedlivé.
