Už mi není dvacet. Už si umím zavázat tkaničky, trefím se nohama do kalhot a když prší, nechávám mobil v kapse. Jsem poučený, vyhýbám se potížím a když mám udělat rozhodnutí, vzpomenu si na Husáka. Svýho jako tátu.
Než ho oškubali, byl to sekáč. Ve válce byl opravdu statečnej. Skrýval se sice celou dobu, ale během povstání ukázal charakter. Hodně Slovenských partyzánů na něj po válce vzpomínalo se slzou v oku. Ale zároveň to byl buržoust, žral sekanou a měl beďary z Maďarů.
My malý děcka ze sídliště jsme se mu posmívali pro jeho blbý brejle, protože připomínaly popelníky. Taky mluvil strašně dlouho o věcech, který nic neznamenaly a o kterých si moje rodiče vyprávěli vtipy, když jsme nedávali pozor. Ale my jsme stejně měli svoje dětský starosti a on nám byl ukradenej.
Kromě tohohle trapnýho chlápka jsme měli ještě další cíl posměchu. Milouše. My jsme nevěděli, že se jmenuje Milouš, kdybysme to věděli, chlámali bysme se ještě víc. Nebylo větší trapnosti pod sluncem, než tenhle týpek. Ale pořád ho měli dělňasové jako prvního na očích, když si chtěli ráno koupit žvára.
Stánky PNS jsou už minulost. Rudé právo je minulost. Vlastně všechno, co bylo před... dvaceti? třiceti? čtyřiceti? lety je už minulost. Na budoucnosti nezáleží.
