Napadlo mě, že by mohla existovat nějaká dobrovolnická cestovní agentura, umožňující jedněm cestovat za zážitky a být trochu užitečný, a druhým ulehčit v jejich neustálém izolovaném zápase a popovídat si třeba zase s někým novým. Navzájem bychom si pomohli. Třeba František ještě nikdy nebyl v Mariánských Lázních, a tamní malý autista zase do zblbnutí rád chodí koukat na zpívající fontánu. A rodičům už z toho hrabe a byli by rádi, kdyby to vzal občas někdo za ně, nebo aby aspoň už někdo napsal novou skladbu. Asi si to moc idealizuju, ale myslím si, že čím víc lidí se v životě setká s nějakým autistou, tím míň se jich bude potom v životě štítit. A pomůže to i jejich sebeúctě.
Ale než ulítnu do představ, vrátím se na chvíli do reality. Možná může někomu připadat blbé, že jiný touží po tom, aby se někdo jiný šel jednou projít s jeho děckem. Ale vězte, že je procházka a procházka. Některé děti se neprocházejí vůbec a jiné zase trvají na procházkách každý den. A nezáleží na počasí. Je zima, prší, včera jsem to přehnal s karamelem, ale stejně musím, je 10:00, jdu na denní příděl kilometrů. Můj malý autista si mě žádá na hodinu a půl procházky. Celou cestu ale mlčí, jen jde a sleduje trasu, počasí nepočasí.
Aby bylo možné s autisty vyjít (ven), pohybují se v strukturálním světě. Celý den je dopředu nalinkovaný, nic z toho co se bude dít se příliš nemění, čímž se předchází afektům. Naplánovat den dopředu je poměrně složité, neboť není nikdy jeden jako druhý. Potřebujete občas něco naléhavého vyřídit, někam dojít, nebo jenom koupit maso. Někde, třeba v lékárně musíte chrastit drobásky, potom musíte autistu na chvíli pustit a kolik máte vteřin na to, než uteče? Všechny chytrolíny, kteří nikdy žádného autistu neviděli, a kteří by mi chtěli něco moudrého poradit prosím, aby se nejdříve s nějakým autistou seznámili osobně. Trvám na tom!
Dokonce ani ti nejchytřejší doktoři nevědí co s tím. Víme jenom, že se dají tlumít nepříznivé projevy. Ale i tak je to nadmíru utrpení, které je nutné denně snášet a i zcela jednoduché operace, jako třeba nákup ponožek, jsou téměř neuskutečnitelné. Navíc prostředí okolo vás se neustále mění, musíte si hlídat kabelku, další děti co máte a ne vždycky je prodavač v dobré náladě po ruce. Proč si ale každá máma u plotny, která už odchovala svého jedináčka, myslí že přeháníme? Mámy jedináčků, maminky krásných holčiček a chytrých chlapečků, kteří chodí sami do školy a nosí tašku, občas ztratí klíče a vědí jak se jmenují, mámy tanečníků, kteří se každý večer proměňují v zářivé květiny na parketech, mámy a tátové malých sportovců, kteří nosí bagančata a brodí se blátem, ztékají skály a lozí po stromech, mámy zdravých dětí, seznamte se s mým autistou. A proberte se. Tohle mohlo být i vaše dítě.
Třeba mě můj autista přivede na mou zahradu, na tu zahradu co jsem vždycky chtěl mít a nikdy jsem jaksi neměl čas... Třeba mi něco ukáže, po čem jsem vždycky toužil vidět, ale musel jsem se brodit pěnou dní. Třeba mě vezme tam, kde jsem nikdy nebyl, seznámí mě s lidmi, které bych postrádal. Na cestovní mapě, jak ji mám ve své představě na zdi obýváku, zapichuji vlaječky jako ten prst do roztančeného glóbu. Jako malý jsem si to tak přál, měl jsem přeci Bolka a Lolka, nebo rodinu Smolíkových, nebo podivně vypadajícího cestovatele, na jehož jméno si už nevzpomenu. Tihle všichni se ocitali ve svých představách najednou zhmotněni a prožívali skvělé věci. Nahrávalo se mi to večerníčky do hlavy spoustu let a potom se mi to v době snění zase přehrávalo nazpátek. A když člověk dospěje, nebo si alespoň myslí, že dospěl... najednou už není čas na fantazii. Chleba se neupeče sám a bez práce nejsou koláče. Tak se starej a na nějaký pohádky směle zapomeň.
A je to přitom tak jednoduché. Stačí tomu uvěřit. Jednou je tady (autista) a je jiný. Jeho svět je jiný. Jaký je jeho svět? Nechci to vědět? Chci přijít o to dobrodružství to poznat? Vypnu televizi, protože už je pozdě, a večerníček, kdo by na to koukal? Asi ne. Nebo kdyby jo, moc by mně to vadilo, že jsem nešel tou pěšinou, tou vyzývavou otevřenou krajinou ukrytou za alejí stromů.
Až budu stát na té zahradě, to je ta zahrada na níž Vítek tak rád oždibuje pupeny, musím si na to vzpomenout. A oddychnout si, že jsem tam došel. Radši si to napíšu na kousek papíru, abych nezapomněl...
A s těmi procházkami, jo, myslím to vážně. Jasně, kdyby někdo náhodou přijel, stejně půjdeme ven všichni, to by asi jinak nešlo. Ale jde o tu kulturu... Navíc teď v tomto čase Vánoc lidé se sdružují, povídají si a je ale i příležitost k důkladnějšímu přemítání. Zamyslíme se nad následujícím rokem a řekneme si, že neuhneme před žádnou ranou, že vydržíme a půjdeme a kde máme otázky, dozvíme se odpovědi. A jestli půjde někdo s námi, propletly se jen naše osudy a nikdo nepřijde zkrátka, neboť lační a hladoví jsme tady všichni.
A ten slavný lovec se jmenuje Pampalini, nakonec to mám...
