Zákeřnost autismu spočívá v jeho neviditelnosti. Může být vizuálně nepostřehnutelný zcela, nebo může být provázen tak málo z viditelných projevů, že netrénované oko ho vůbec nepostřehne. Mohl bych teď spustit vodopád slov na téma nemožnosti včasné diagnózy v prostředí všeobecné neznalosti, ale tomu se pro nyní vyhnu. Najdu si chvíli pro pochopení té jedovaté maličkosti, která svítí dojmem "vypadám normálně, ale nejsem"
Nějak doufám, že už snad dneska nelze potkat člověka, který by si myslel, že o autismu něco ví, protože viděl rainmana. Zoufalá zákeřnost té pohromy spočívá v tom, že zneschopňuje čilé a šikovné tvory a uzavírá je v nezpůsobilosti vypořádat se s tou nejjednodušší realitou. Bere jim duši a obsazuje obzory, vkládá jim do cesty smyslům vlnící se zrcadla, faty morgany. Ostrouhává jejich vjemy a obelhává je o skutečnosti.
Vyskytují se blouznivci, snažící se namluvit lidem, že autismus je vlastně fajn, protože mnozí autisté jsou tak skvělí reprodukční umělci, počtáři nebo sběratelé. Ale ti dělají autistům a jejich zoufalým rodičům medvědí službu. Udržují společnost v bludu, že nejde o pohromu, ale o jakousi vybroušenou duševní chorobu, za kterou bychom snad měli být vděčni, neboť činí naše děti výjimečnými.
K tomu bych chtěl s plnou vážností prohlásit, že ten malej autista bývá obvykle úplně stejně blbej jako jeho rodiče, akorát je k tomu ještě autista. Jistě, stává se, že se narodí génius do rodiny naprostejch tupců, ale na rovinu: většina z nás se pohybuje v pásmu těžkýho průměru. A odpusťte mi ten nespisovný háv, odívám si jej vždy, když potřebuji sklouznout k expresi.
Náš malý autista objevil jabloně. Stává pod nimi a s neomynou pečlivostí uštipuje jedno po druhém olistěné očko a háže si je pod nohy. Nějak nechápe co způsobuje a nejde mu to vysvětlit, nějak mu uniká, jak nás to bolí, když dělá zrovna tohle. Stejně tak na jaře obral jeden po druhém všechny krokusy, které vyrazily na zahradě. Moje paní je oplakala. A mně se zvedl tlak.
Ta odvaha, dechberoucí bezelstnost, s níš provádí svoje destruktivní kousky, které by každého kluka nebo holku jeho věku se sebemenším závanem sebezáchovy odradily od dalšího pokračování v jistotě následujícího trestu. Ne tak malý autista. Ten jede neochvějně, nebojí se. Ale pozor, než se rozplynete nad tou zromantizovanou hrdinskostí... nezaměňujme pojmy. Stejně tak, jako olupuje kytičky, strčí ruku do ohně, pod sekačku, nebo vběhne do silnice.
Máme to z první ruky. Že máme doma autistu víme už nějakou dobu. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme pochopili co to je, a ještě nám asi nějakou dobu potrvá, než to přijmeme jako fakt. Další příští je potom velká neznámá. Měli bychom zkusit co se dá a nezabalit to dřív, než si budeme jisti, že jsme udělali všechno.
