Často se nás lidé ptají, když se dozví, že Vítek má autismus, v čem je tedy výjimečný, když je to ten autista. Chtějí nejspíš slyšet, že umí brilantně sčítat, že dovede precizně malovat, žonglovat s pinpongáčky, nebo že na dálku rozezná hovězí od vepřového. No, možná existují jedinci postižení autismem, kteří skutečně vynikají v něčem jiném než v tom, že přivádí k šílenství všechny kolem sebe, a jejichž schopnosti se v nějakém jediném směru vyvinuly více, než u ostatních. Trvám ale na tom, že jich je mezi autisty ještě nejméně stokrát menší podíl, než kolik je výjimečných lidí v běžné populaci.
13.7.2013 Na Budačině. Jen se na něj podívejte. Třeba má před sebou ještě slibnou kariéru...David Forejtek
V čem teda vyniká? Kromě toho, že už se v pěti letech zvládá docela dobře najíst lžící, když nad ním člověk stojí, a čůrá ve stoje, když si předtím samostatně stáhne kalhoty, toho zas tolik není. Viděl jsem film s Temple Grandinovou, a už od svých studentských let znám Rainmana. Jenomže taky jsem viděl Černou ovci (The Black Baloon) a pár jiných chuťovek, a ve svém vlastním životě si užívám spíše to, co se holywoodské realitě vymalované v prvních dvou příkladech moc nepodobá. Spíše tomu třetímu.
Jestli někdy potkáte někoho, kdo vám sdělí, že jeho dítě má autismus, neptejte se ho proboha, v čem je to jeho dítě výjimečné. Hrajete na citlivou strunu, a nemusíte být daleko od pocitu dotazovaného, že se mu krom toho, že je po krk v loji, ještě vysmíváte. Jeho dítě je výjimečné už tím, že má autismus, což je bohužel postižení, se kterým se budeme setkávat stále více a častěji, a bude tedy lepší, když se s tím naučíme žít, a brát to jako něco, co je normální, bez prvku jakékoli výjimečnosti.
Zvykli jsme si, že jsme dokonalí, a že víceméně rozumíme všemu, co se kolem nás děje. Jaká pošetilost! Když se potom mezi námi objeví jedinec, který si neví rady ani s tím nejzákladnějším pocitem, který má, měli bychom si umět poradit i s tím. Není tomu ale tak. Spíš naopak. A je to nejspíš opravdovým nedostatkem empatie, schopnosti vcítit se do pocitů druhého člověka včetně nějakého handicapu, který nese. Před časem po Praze trdloval nějaký politik na vozíku, aby si zkusil jaké to je. Občas si také někdo z nich, když spouště fotoaparátů cvakají, nasadí černé brýle, nebo zkusí žít z dvacky na den. Děje se to ale jenom v časech, kdy se rozdávají karty, a patří to k tradičnímu politickému folkloru v době, kdy se prodávat je běžné, a kdy doba účtování je ještě daleko. Nikdo nečeká, že to ti lidé myslí vážně. Nikdo, kromě těch málo, kterých se to týká, a kterých hlas je příliš slabý.
Často se nás lidé ptají, v čem je Vítek výjimečný. Možná by na to dokázaly lépe odpovědět jeho sourozenci. Ti totiž daleko lépe chápou, co Vítek vlastně umí a co ne. A protože ještě nemají v sobě zabudovanou tu společenskou povrchnost, nejspíš by na takovou otázku odpověděli, "cože? On je přeci autista! On neumí nic."
Nedávno Terezka v autě začala vydávat hnusné hrdelní zvuky a neustále je opakovala dokola. Chvíli jsem to strpěl, ale pak mi to začalo vadit, tak jsem jí napomenul. Ohradila se, že když to dělá Vítek, tak to nevadí. Nojo, ale on je autista. Fajn. Byla chvíli potichu a pak řekla, já bych chtěla být autista. Mohla bych dělat "gígígí", počůrávat se a chodit nahatá. Nojo, on je autista. Má privilegia. Bohužel je má proto, že se mu nedá vysvětlit tak snadno, co má a co nemá dělat. To ale Terezka nechápe, a proto chce být taky autista. Nejspís si myslí, že je tak šťastný. A možná je. Pořád se totiž směje, a dělá to i v těch nejsmutnějších okamžicích. Jindy má zase přemýšlivý výraz, ale vzápětí nás přesvědčí tím, co udělá, že nemyslel rozhodně na nic, co by stálo za hřích...
