Tys ale vyrostl. Takovou větu slýchával jsem jako dítě často od sourozenců svých rodičů při prázdninových návštěvách. Obvykle mě tety změřily přísným pohledem od hlavy k patě, aby pak shledaly, že jsem zase větší, než jsem byl loni. O tom ovšem já sám jsem měl své pochybnosti, neboť z mého pohledu k žádné záhadné změně nedošlo. Naopak, když jsem se podíval na špičky svých bot, byly pořád stejně daleko. Také jsem měl ale možnost sledovat svoje rodiče, kterak podobně posuzují mé bratrance a sestřenice, ale ani tady jsem žádné změny neviděl, neboť dokud jsme dětmi, jsme si pořád stejní. Byl to skoro až rituál, který jsme my děti musely protrpět vždy na začátku všech návštěv, nepříliš příjemný, ale nezbytný pro to, abychom dostaly čokoládu.
25.8.2013 Alpy. Píšu předcházející blog.Petr Poláček
Tys ale vyrostl. Takovou větu jsem slyšel říkat sám sebe, když jsem se po týdnu vrátil z dovolené na zotavenou, která spočívala v tom, že jsem sice vícekrát než pod širým nebem spal v pohodlí stanu, nicméně k pohodlí Hiltonu to mělo daleko, a zbylé síly pak věnoval lození po skalách a chození po horách. Vítek seděl na pohovce, sledoval pohádku v televizi a vypadal jako Daneček. Vyklouzlo mi to, přestože trpím jistým studem k tomu, abych opakoval věty svých rodičů, které jsem slýchal, když jsem byl dítě, neboť jsem dosud nedokázal zapomenout na tu zvláštní trapnost, kterou jsem přitom cítil. Vítek se ke mně otočil obličejem, pohlédl na mě a zdvihl ruku. Usmál jsem se. Pokračoval v tom pomalém pohybu rukou, dotkl se mé líce a zlehka mě odstrčil. V jeho tváři nebylo náznaku jakékoli emoce. Potom se dál díval na televizi.
Už jsme si zvykli, že se moc nesměje, a že když projevuje nějaké vnitřní pnutí, je to vždycky jinak, než u jeho sourozenců. Ti se na mě vrhli, a několik minut mě objímali. Vítek si zřejmě ani nevšiml, že jsem tu nebyl. Ale to je život. Tys ale vyrostl, dralo se mi na jazyk, a přitom jsem cítil, jak je to nezadržitelné, jak to nechci a přitom musím říct, a zároveň jsem na tepu krve ve vzteklé žíle na kraji čela hmatatelně pociťoval, jak je to nezadržitelné a nezáleží to na mně. Jsme jen krystaly soli vysypané do dravé řeky. Sami sebe sledujeme z břehů, jak jsme rozpouštěni a unášeni proudem, valíme se s vodou přes kameny a mísíme se s jinými, abychom se nakonec stali mořem.
"A byli jste hodně smutní, když jste zjistili, že Vítek má autismus?", zeptala se Terezka své matky včera večer. Na monitoru počítače se střídaly staré fotky, na kterých se v dupačkách usmívala batolata. Terezka s Danečkem ještě hodně malí.
"Ano, byli jsme hodně smutní.", odpověděla Kamila.
"A kdy jste zjistili, že má autismus?", zeptal se Daneček. Jsou jen o pár let starší než Vítek. Jsou si podobní jako vejce vejci. Ten rozdíl je téměř nepostřehnutelný, ale řízne právě v takových chvílích. Poslouchal jsem jejich rozhovor z vedlejší místnosti a mrazilo mě.
"Když mu bylo dva a půl roku a ještě nemluvil.", odvětila Kamila. Určitě přitom uvnitř plakala, ale dětské otázky by se neměly nechávat bez odpovědí, proto odtušila tiše a bez emocí, co nejúsporněji a jasně.
Tys ale vyrostl. Řeka času plyne, my s ní. Už to nikdy neuslyším nikoho říkat o sobě. Některé věty jsou putovní stejně jako čas. Některé věty se nezmění, jen opustí ústa jednoho a přestěhují se do jiných. Některé věty do řeky času nespadnou a nerozpustí se.
