To, že nemáme televizi, a to nemyslím tu věc, co žere elektriku a bliká, ale onen jednosměrný zdroj audiovizuální informace, jsem si uvědomil až teprve tehdy, když se můj kamarád Martin při jednom rozhovoru se mnou odkazoval na TU reklamu, co je v ní TEN kluk, jak říká TU věc, co je tak strašně legrační. Nedalo se přehlédnout z výrazu jeho tváře, že ho moje absolutní neznalost TÉ věci dost překvapila, protože byl rozhodně přesvědčen, že je to dobré téma k hovoru, neboť ho zaručeně zná úplně každý.
Jenomže já jsem jen tupě civěl, a civěl jsem pak ještě víc, protože se zakoktal, protože si nemohl vzpomenout, co to TEN kluk v TÉ reklamě vlastně říká, neboť TO bylo totiž původně tím, co mi chtěl sdělit. A když jsem mu s tím odmítl (z neznalosti) pomoct, nebylo najednou o čem dál mluvit, a bylo trapné ticho. A během toho ticha jsem si uvědomil, že vlastně už asi docela dlouho nemáme televizi, a že jsem si toho jaksi dosud vůbec nevšiml, protože zatím nebyl důvod se s kýmkoli jiným bavit o jakékoli reklamě.
Abych nezůstal nepolíben, dohledal jsem si večer zodpovědně onu reklamu na internetu, a dodatečně jsem se zasmál. A pak jsem zase přemýšlel. A vzpomněl jsem si na jiného svého kamaráda Miru, který se zas při jedné cestě autem nečekaně rozohnil, neboť častěji víc mlčí, že vůbec nechápe, proč si lidi myslí, že jim štěstí přinese to, že budou v televizi sledovat debaty politiků, zprávy a vůbec cokoli, co tam zrovna běží. Dával jsem mu za pravdu, protože štěstí společně nacházíme, v jeho případě, při lezení po skalách, a sledování televizních debat necháváme povolanějším.
Když jsem byl dítě, mívali jsme televizi RUBIN, která krom toho, že na ní šel jeden program sledovat barevně, a druhý černobíle, měla ještě tu zvláštní vlastnost, že silně hřála. Také byla dosti objemná a vlastně dost ošklivá, a měla jenom dva čudlíky. Moderní televize už tolik nehřejí a taky čudlíky už nemají žádné. A estetický dojem? Možná je u těch úplně nejmodernějších opravdu docela jinde, než u toho RUBINu, ale že bych se na nějakou musel dívat každý den několik hodin?
Neříkám, že televizi nemáme. Máme. A taky se na ní díváme, a to zejména tehdy, když je zapnutá. Nicméně se nedíváme na zprávy, na debaty politiků, ani na seriály. Tomu, že na duchu se proto zcela nezchudne, budiž důkazem doba, po kterou jsem netušil, že bych měl být o něco na duchu chudší. Soudím, že na duchu se chudne z úplně jiných důvodů. Hádejte jakých.
