Spálí vás na popel, když si nedáte pozor. Strach je také, jako oheň, dobrý sluha, ale špatný pán. V různých situacích nás opanovává, aby si potom vybral svou daň z toho, k čemu se mu podařilo nás donutit. Necháme-li se ovládat strachem, ztrácíme vlastní vůli, leč vyhýbáme-li se mu docela, potom přicházíme o bezpečí, které přináší, když nás varuje. Strach je zcela přirozený. Je to produkt přírodního původu a lze ho konzumovat tedy zcela bezpečně. A beze strachu.
Strach má také velké oči. Snažil jsem se ho personifikovat, ale vyšlo mi z toho jen opravdu nehezké stvoření, škaredé, ochlupené a okaté, mrňavé a rychle se pochybující, vybavené dlouhým drápem. Je lepší ale, nedívat se na něj jako na stvoření, nýbrž spíš jako na pocit, a tak s ním také nakládat. Sleduji, co se mnou můj strach dělá a vím, že je všechno v pořádku, protože stále je zde, ale nikoli dost velký na to, aby měl přednost. Mít strach je dobré a zdravé.
Kdo se bojí, nesmí do lesa. Nevím, co je špatného na lese, že se tam nesmí. Chodit někam, kamkoli, beze strachu je zlé. Z lesa se v noci nestává jiný les, než jaký byl ve dne. Jdu-li pěšinou, kterou znám, vím, kde jsem, a není nutné, krmit svůj strach dalšími obavami, kterými by se nade mnou jen vytahoval. Když jsem kdysi jezdil na vandry, spával jsem po lesích pod širákem. Neříkám, že jsem se nebál. Bál. Ale nezabránilo mi to v tom, abych to udělal. Chodíval jsem nočními lesními pěšinami, a sledoval, že to, čím se les zdá být jiný ve dne a v noci, se děje jen v mojí hlavě. A navíc, kdo by tu na mě asi tak číhal, že, a že by se ani on v noci nebál?
Strachu naslouchám, ale závěr si dělám sám. A závěr je třeba udělat takový, aby člověk potom nelitoval svého jednání. Aby se necítil být k něčemu donucen. Nejde totiž o to, co uděláte. Ale o to, jak se potom cítíte. A nikdo nemáme v občance napsáno, strach je moje druhé jméno. Tedy jak kdo... když jde o písmeno...
