K jedné z mých pro mne úsměvných lezeckých historek bude od včerejška patřit i tato o Štěpánském lezeckém klání na sklonku roku 2013. Štěpánské závody se ve zlínském Vertikonu odehrávají každý rok, tyto byly v pořadí už třetí. Na sklonku roku 2011, kdy se odehrál první ročník, nevlastnil jsem ještě ani lezecké škorně, čerstvě narozená hala s lezeckou stěnou pro mne představovala terru incognitu a lidé, visící porůznu na tkaničkách ze stropů a stěn, komiksové bytosti vybavené nadpřirozenými schopnostmi.
26.12.2013 Vertikon Zlín, Štěpánský závod
Už tehdy jsem si řekl, že za rok přijdu zas, a tentokrát že vyhraju. Jenže osud tomu chtěl jinak, a tak jsem se další rok namísto toho, abych se vznášel na tkaničce pod stropem, topil v depresi a i jen představa, že bych se zdvihnul na jedné ruce, byla nad moje síly. Jenže jednou jsi dole, jednou nahoře. Chce se mi říct, že u lezení má tato průpovídka obzvlášť realistickou formu, a tak není nutné se tím dočasně znepokojovat, když všechno má svůj pořádek.
Poněkud mě uklidňovala domněnka, že letos všichni borci budou ležet s plnými pupky doma, trávit plzně a dávit řízky, a pokud se budou s něčím potýkat, nebude to stěna, nýbrž viróza různého původu, stáří, půvabu a síly. A tedy že konkurence bude bude malá a šance velké. Nicméně borců i tak přišlo dost, a tak byl alespoň důvod se zatraceně snažit, abych, když už jsem se na to dal, neurval jenom ostudu. Cest v kvalifikaci bylo 34 a stačilo vylézt 4, a tak jsem si naivně myslel, že vylezu ty, které znám a umím. Chyba lávky. Z cest, které znám a umím, bylo v kvalifikačním výběru minimum. Tak plav Petře a nefrfněj. Co už jsem měl dělat. Musel jsem překračovat svůj stín už tady. Normálně, rekreačně, když jsem v dobrém rozpoložení, podaří se mi občas vysápat nějakou cestu obtížnosti 6+/7- v plotně, a když je to v převisu, maximálně 5+/6-. A tady bylo potřeba něco víc. Tak se snaž, Petře, zaber.
U tabule průběžných výsledků se uklidňuju, jsem někde v prostředku startovního pole. Sice za mnou jsou už jenom děti a pár borců, co přišlo i přes útrapy svátečních dnů, ale vyškrabal jsem se úspěšně po jedné cestě obtížnosti 7-, takže pro mě dobrý, víc než dobrý. Výborný. Navíc nejdu do finále, takže se nebudu ztrapňovat před kotlem ostatních. Jsem rád že stojím na dvou, vidím tak maximálně dva metry před sebe a ještě dvakrát, propotil jsem tričko a smrdím jako tchoř. Jdeš do finále, Petře... Nejdu, jsem sedmej. Jde vás sedum. Hm. Tak si jdu do izolace popovídat se dvěma dalšími lezci o tom, kdo z nás bude poslední. Při tom sledujeme tři další, kteří se piánko rozlézají, jakoby se nechumelilo.
Jaké bylo finále? No, vyplatilo se mi, že jsem viděl jen na ty dva metry, takže nevím, kolik lidí na mě přitom koukalo. Dosápal jsem se horko těžko někam ke třetí expresce, kde jsem asi dvě sekundy sledoval, jak se mi otvírají prsty. Holt cesta 8 nebo 8+ nebo co to bylo, navíc v převisu, hm, hm. Budeš muset zhubnout, Petře. No, ti dva kluci po mně se vejš nedostali, zato ti zbylí čtyři... Tři skončili pod řetězem na nějaký devátý expresce, vítěz pak prakticky až nahoře někde u čtrnáctý.
Beru pátý místo. Vyplatilo se mi, že vidím dvakrát. Hned má pro mě větší hodnotu. A příští rok přijdu zas, sice o rok starší, ale o rok lepší. Tak se těšte.
