Užívám si užívání slova správkárna. Nevozím auto do servisu, ale do správkárny. Ke správkaři. Drbe se za uchem a sprostě kleje, ale vždycky si poradí. Kupí vulgarismy za sebe, jako zedník klade cihly na sebe. Jednou si ulevuje, jindy přitom zase radostně mává rukama. Vypadá trochu jako nějaká pohádková postava. Rozcuchaný, s živýma očima, neustále se pohybující. Správkař.
Když jsem jel naposledy do značkového servisu se svým emeritním automobilem, hleděli na mě jako na zjevení. Vůbec nedbali na to, že jsem tam byl odtažen asistenční službou v rámci svého zákonného pojištění, jako do místa první pomoci. Shledali, že moje vozidlo je sešlé již věkem natolik, že u nich v servisu, kde raději hostí doktory a jiné nadšence v nadupaných multiválcích, kteří nepotřebují nic opravit, jen dotáhnout matičku, nemám co pohledávat, respektive oni co opravovat.
Správkař se podrbal za uchem, přidal několik sprostých nadávek, potom se zase podrbal za druhým uchem, několikrát oběhl správkárnu kolem dokola a zase si zanadával. Za pár dní jsem se svým emeritním vozidlem, dnes obohacující něčí sbírku veteránů o báječný kousek, odejel po všech čtyřech. A nebylo to ani drahé. Víte, když vás ze servisu, kde byste jedině hledali pomoc, slušně vyprovodí, pár jadrných ryzích českých slov toho nejnižšího původu vám potom zní jako rajská hudba.
Jakýpak soumrak řemesel, říkám si. Když je pořád ještě šance, že najdete místo, kde vám podrazí boty, a ne zároveň nohy, že vám zašijou dírku na kabátě, nebo přilepí ouško oblíbeného hrníčku, pak je soumrak řemesel jenom pohádkou pro ty, kdo jí chtějí poslouchat.
Já když chci pohádku skutečnou, zajdu do správkárny. Jednak se přiučím v rodném jazyce pár novým slovům, jaká by i Vrchlický mazlil, jednak se doberu toho, co potřebuji. A mám k tomu i tu pohádkovou postavu. Správkaře.
