Ve Zlíně u "dívadla", jak by tuto slovutnou budovu nazvala moje babička, stojí piáno. Zahlédl jsem ho z auta, když jsem projížděl tou velkou křižovatkou. Zrovna na něj někdo hrál. Bylo brzy ráno, a mě zaskočilo, jak je ten obraz zvláštní. Ve shonu ranního města, v blízkosti snad nejrušnější tepny, sedí u kláves člověk a dotýká se jich zlehka prsty. A snad proto, že činnost, kterou vykonává, zvykli jsme si spojovat s tichým sálem, tak stejně tichým, leč rychlým leptem zapisuje se mi ten obraz do paměti, do té pocitové.
8.8.2014, Sedí topič u piánaNeznámý
Když jsem se později o tom s někým bavil, zjistil jsem, že tahle novinka je novinkou jen pro mě. Nejezdím do Zlína tak často, a tak touhle, pro mě naprosto senzační zprávou, nikoho nezaskočím. Stalo se jako obvykle. Kdo byl nakonec zaskočen a přistižen nepřipraven, jsem byl já. A totiž otázkou, "a hrál jsi na něj?"
Inu, nehrál. Jel jsem jen kolem. Piáno tam stojí, kolem křižovatka, lidé chodí. Občas si někdo sedne... Snad tam ještě bude, až tam tudy půjdu.
Dnes, hezký den. Horko. Jdu ulicí, vyřizuji si své záležitost. Jdu křižovatkou. Vidím piáno. Nesedím za volantem a nejsem součástí té prohry, která potom později musí přiznat, byl jsem tam, ale vlastně nebyl. Jdu si po svých a mám čas. U piána sedí dvě malé děti. Jejich maminka s kočárkem stojí vedle. Děcka mlátí do klimpru a všichni se smějou. Přijdu k nim. "Viděl jsem tady to piáno, a tak jsem musel přijít, abych si na něj zahrál," řeknu. "My taky, dokud tady to piáno ještě je," řekne maminka děcek. "Umíte hrát?" ptám se dětí. Smějou se zubatými ústy. "Pusťte tam pána, ať si taky zahraje," řekne potom ona. Sednu si a hledám ty dvě černé klapky co jsou blízko vedle sebe, jak ta bílá klapka, co je vedle nich, je snad ta klapka, na kterou mám dát palec. Když najdu to samé na levé ruce, pouze s tím rozdílem, že místo palce ukládám k spánku malíček, pustím se do hraní jediné etudy, kterou jsem se pracně před lety nadřel, a kterou vlastně ani pořádně neumím. Děcka se tlemí, je horko, já se tlemím taky, moc mi to nejde, ale je mi to jedno. "Někomu jsem říkal, že tady je piáno, ale on se mě zeptal, jestli jsem na něj hrál, a já jsem musel přiznat, že ne, a tak jsem musel dojít, abych to dokončil, abych pak mohl říct, ano, hrál jsem na něj," spustím. Maminka od děcek se usměje a pak řekne, "tak já Vás vyfotím, abyste měl důkaz."
A tak tady je. Ten důkaz. A Vy, jestli máte čas, tak si tam taky skočte. Třeba Vás někdo vyfotí.
