"Je tu volno?", zeptal se Milan. Dvě řady bytelných stolů s lavicemi se táhly od nízké dřevěné budovy směrem k dvěma majestátním kaštanům. Asi dvacet metrů odsud směrem na jih, nacházelo se vodácké tábořiště, toho času prázdné. Ještě kousek dál potom tekla řeka, její proud byl v těch místech skoro neznatelný a šířka veliká. Lesní cesta, kudy se k tábořišti přijíždělo, byla sypaná červenou drtí, z obou stran lemovaná porostem černého bezu, ostružiní a maliní."Ne.", řekla lehce ironicky, a lehce se rozhlédla po prázdných lavicích.Milan si sedl proti ní. Na lavici vedle sebe položil svoje somradlo a sundal si brýle. Potom vyndal z kapsy špinavý kapesník a začal je čistit.
Tomu místu na břehu řeky nedaleko města, kde Milan rád pobýval na svých cykloprojížďkách, říkalo se "Šantán pod hvězdami". Toto poetické pojmenování získala tato zaplivaná a mizerná špeluňka nejspíš od někoho, kdo sem přijel na lodi a z daleka, a kdo toto místo neznal, neboť místní o něm mluvili pohrdlivě a stroze pouze jako o vodáckém tábořišti. Nikoho by ani nenapadlo jít sem na jídlo, ačkoli se tu jednoduchá jídla dala koupit, natož na pivo. Místo mělo špatnou pověst, bývalo tu po večerech hlučno a pokaždé jiná společnost. Místní je míjeli s nezájmem, a šli by sem na limonádu pouze v krajním případě, a to ještě jenom v horkých letních dnech, kdy by se to dalo omluvit.
Když byl Milan hotov s pucováním brýlí, nasadil si je zpátky na nos. Potom se podíval na ženu, která seděla před ním. Vypadala smutně a unaveně. Před sebou měla šálek čaje, ze kterého se lehce pářilo. Dívala se trochu bokem před sebe, nohu přes nohu, ruce složené na stehnech. Milanovi nevěnovala sebemenší pozornost. Spíš se zdálo, že by byla opravdu radši, kdyby si sedl jinam. Milan vstal a došel k jednomu z kaštanů, o které měl opřené kolo, naklonil se nad ním a z malé kapsy pod sedlem vyndal dlouhý zámek. Obtáhl ho kolem kmene a snažil se protáhnout ho zadním kolem. Když byl hotov, vrátil se zpátky ke stolu.
"Tak, a je to.", řekl směrem k ženě. Konečně se na něj bez zájmu podívala, potom přešla pohledem kolo a nakonec se zadívala do šálku před sebou. Bylo jí něco kolem pětatřiceti, a zdálo se, jakoby sem zabloudila z výstavy koček. Neměla ani turistické oblečení, natož boty. K lehce rozměklému terénu se její lodičky vůbec nehodily, natož světlé legíny a šedý svetřík. Na uších měla velké kameny a ve vlasech stuhu.
"Půjdu si pro nějaký pití, chcete něco přinést?", zeptal se Milan.
"Už mám svůj čaj.", lehce zakroutila hlavou a ukázala na šálek před sebou. Milan se zvedl a odběhl dovnitř. V zakouřené místnosti bylo živo. Sedělo tu několik turistů, u velkého stolu u okna párek rybářů a u dalšího tři kluci, které viděl ten den na koupališti. Když vstoupil dovnitř a uviděl je, zarazil se. Pak ale došel k výčepu a objednal si pivo. Čas, než s ním zase vyšel ven, se mu zdál nekonečný. Zalitoval, že místo aby projel kolem a pokračoval dál, neodolal, a zastavil se tu.
"Nosé!", zařval jeden z kluků. Milan se otočil.
"Dej si s náma panáka, Nosé! Máme co zapíjet!", křičel kluk. Robert vstal, udělal několik obscéních gest, jakoby napodoboval jízdu na koni, pak se rozesmál a plácnul jednoho z kluků po ramenou. Něco jim při tom vyprávěl a zjevně se dobře bavili. Milan popadl svoje pivo a dekoval se ven. Posmutněle došel na svoje místo. Sedl si a postavil před sebe půllitr. Pak do něj chvíli tupě civěl. Potom sáhnul do somradla a vyndal malé ošoupané Casio.
"Osum hodin.", řekl suše. Potom, jakoby si to chtěl zkontrolovat, Casio otevřel. "Sedum hodin, padesát čtyři minut.", pokračoval a usmál se.
"Martinó!, vypotácel se ze dveří jeden z chlapíků, kteří seděli do té doby uvnitř, "pojď dovnitř, dáme si něco."
"Nemůžu, kouří se tam, počkám tady.", zavolala na něj nazpátek žena. Chlápek mávl rukou a zase se zapotácel dovnitř.
"Típnu to.", řekl Milan, který mi mezitím zapálil cigaretu.
"Když mi to nebudeš foukat do obličeje, tak mi to nevadí.", řekla žena.
"Martina... takové hezké jméno, takové ušlechtilé. Já jsem Milan, kamarádi mi říkají Nos.", řekl Milan a podal přes stůl ženě ruku. Lehce se usmála a podala mu tu svou.
"Slyšela jsem. To jsou tví kamarádi?", zeptala se.
"Nee.", řekl Milan, "Blbečkové, který nemám rád. Teda ten jeden je docela dobrej, jednou jsem s ním mluvil, ale když je s nima, je někdo jinej. A vy, nejste tu sama, jak jsem viděl, a přece sama."
"Vždycky se všechno neděje tak, jak bychom si přáli.", řekla tiše a podívala se přitom směrem ke dveřím špeluně.
"Není vám zima?", zeptal se.
"Trochu. Šli jsme se jen projít a skončili jsme tady...", řekla.
"Tady, jestli se neurazíte. Ale mám jen jednu.", vytáhl Milan ze somradla pletenou modrou prstovou rukavici. Zase se usmála a natáhla po ní ruku.
"Nosíš s sebou jen jednu rukavici?", zeptala se.
"Někdy se to tak sejde, že jsou obě, ale potom jsou k tomu zase čtyři ruce, takže to tak stejně dopadá, že má každý jen jednu. Proto mi to nevadí. A hlavně jí mám rád a mockrát už mi posloužila.", řekl Milan.
"To je hezké.", řekla žena, a po chvilce měkkého ticha pokračovala, "můžeš mi tykat, jsem Martina."
"Moc rád,", řekl Milan, "ale kdyby Vám to nevadilo, ještě bych Vám chvíli vykal. Líbí se mi, když můžu někomu říkat křestním jménem a vykat mu, nestává se mi to často. Chtěl bych si to užít. Je to takové... prostě se mi to líbí.", zasmál se.
"Jsi zvláštní.", řekla ona, "klidně mi vykej, když se ti to líbí."
"Děkuji, Martino.", usmál se.
Slunce se naklonilo a lehce se setmělo. Ti dva tam seděli a povídali si ještě dlouho. Martina se smála, Milan se bavil. Několikrát si došel pro pivo, a pokaždé se přitom cítil jako had, který se musí prosmýknout mezi trnitými větévkami. Když po asi dvou hodinách Martina konečně odcházela v doprovodu nachmeleného chlapíka, odnášela si v kabelce Milanovu Někrasovovu sbírku básní s tím, že mu jí později pošle na adresu, kterou jí napsal. Milan osaměl. Na lístku měl už šest čárek. Odešel k jednomu z kaštanů a důkladně ho pokropil. Ze špeluně se ozýval křik a smích, "...tá... etá ... větá!". Přeslechl, že mu v somradle zazvonil telefon, a o chvíli později, jednu ruku v rukavici, zmožen pivem, na stole v "Šantánu pod hvězdami" usnul.
