Rybníček spadaného listí

Rybníček byl kapku obyčejný. Vlastně to byla jen taková tůňka. Široko daleko ale jediná vodní plocha. Vyšlapané cestičky na březích dávaly tušit, že je to oblíbené místo pro vycházky mnohých. On se také chtěl podívat někam, kde je ticho a klid. Nehledal nic mimořádného. Když uviděl mezi lukami několik košatých stromů, usoudil, že jejich kořeny zpevňují břeh. Břeh malého pupku, do kterého pupeční šňůrou malého potůčku přibývala bez ustání voda. A to by mohlo být to místo.

Zastavil se na cestičce vedoucí po vyvýšeném břehu, z jedné strany rozmělněným, ztrácejícím se v rákosu. A bylo to to místo. Bylo tiché a klidné. Zasnil se a podíval se skrz větve za sluncem. Zlehka se nadechl, a jak se listy stromů obracely v podvečerním vánku, představoval si, že on je tím větrem, který cloní sluneční paprsky. Ty se rozpadaly ve strunách neznámého hudebního nástroje do všech stran a barev, střídajíce se s ostrými záblesky bílého teplého světla. Vyndal ruce z kapes a založil je na prsou.

Bylo to tak tiché místo, a tolik si přál, aby na něm byl sám, protože vždycky, když se zasnil, připadal si zranitelný. Uměl si přimyslet veselé barvy, a v šumění vodní hladiny slyšel řeč ryb. Často potom, mezi jednotlivými nádechy, promlouval nazpět k nim, jako by jim chtěl na oplátku sdělit, že je slyší, a že jim rozumí. Najednou se hrozně lekl, tak, až pocítil, že úplně zbledl, jak se mu odkrvily tváře. Trochu studem, trochu leknutím. Ten zvuk, který ho vyrušil, jasně znamenal, že je tu ještě někdo další.

Zapraskala větvička a pohnuly se listy trav. Nejprve zlehka a potom divoce do různých směrů. Zastyděl se, protože si najednou nebyl ani trochu jistý, jestli před malou chvílí nemluvil nahlas. Z vysoké trávy vedle něho se pomalu vysoukalo škaredé psisko. Mělo trochu krátké nohy a trochu dlouhou srst. Psisko popošlo k němu, čichlo k jeho nohavici a bez zájmu zalezlo do křoviska po jeho levé ruce. Za chvíli už ho jen slyšel opodál jak chrochtá jako malé prase. Chvíli hleděl za ním, usmál se, ulevilo se mu.

"Nebojte se, je skoro úplně hluchá.", řekla a uchichtla se. Stála mezi osikami a levou rukou v červené pletené rukavici se opírala o duté torzo staré vrby. Druhou rukavici držela v pravé ruce, na hlavě měla čepici tak dvakrát větší než hlavu, na sobě tříčtvrteční tmavé sáčko zaplé obrovským dřevěným knoflíkem, a kostkované kalhoty. Krve by se v něm nedořezal. "Já...", vydechl a chtěl pokračovat, i když vlastně nevěděl jak, ale předešla ho, "... mluvím s rybama...", a uchichtla se. Její hlas mu zněl měkce, a její smích byl živý a radostný, marně v něm hledal stopu posměchu. Zdvihl oči a podíval se na ní. Stála jen pár metrů od něj. Jakto, že si jí nevšiml? Díval se na ní a ona se dívala na něho. Usmála se. Zpod té obrovské čepice na její hlavě vypadla kadeř dlouhých tmavých vlasů. Mávla si před obličejem rukavicí a kadeř zase kamsi zmizela. "Já zase chodím kecat tady do té vrby. Je to taková moje... poštovní schránka. Už jsem toho tam tolik nasypala, ale ... ještě mi nic nepřišlo.". Zase se zasmála tím zvonivým smíchem. Usmál se. Líbila se mu. Odrazila se levou rukou od vrby a on si nemohl nevšimnout, jak ladně se přitom pohybovala. Rychle si navlékla pravou rukavici a podívala se na něj. Chvíli se ani nehla, skoro to vypadalo, jakoby byla překvapená, že ho vidí. Pak se zase rozesmála. "Už musím jít, nebo se mi to psisko ztratí.", vyběhla na břeh po jeho levé ruce, nahoře se ještě asi na půl vteřiny otočila, jakoby chtěla něco říct, ale rozmyslela si to, a pak zmizela za první osikou. Díval se za ní a říkal si, že se mu to celé zdálo. Pak se přistihl, že se usmívá. Svěsil ramena a vydechl. Vrátil ruce do kapes a pomyslel si, "... poštovní schránka...", ale je možné, že to řekl nahlas. Pak se opět zadíval do korun stromů.

Viděl kadeř dlouhých tmavých vlasů úplně všude. Když zavřel oči a snažil se usnout, když se díval na televizi. Když hleděl do stránek knihy, četl stále dokola jednu pasáž, protože vždycky, když dočetl do konce odstavec, viděl kadeř dlouhých tmavých vlasů a nevěděl, co četl. Vracel se stále na začátek, snažil se soustředit. Nakonec knihu zavřel. Podíval se na hodiny. Ještě je brzo. Ještě tam nemůže být. Když se konečně hodina přiblížila té, kdy byl poprvé u tůňky, rozbušilo se mu srdce.

Mockrát moc kroků učinil na to stejné místo a v tu stejnou dobu, mnoho dní po sobě. Pak začal k tůňce chodit i v jinou dobu, chodil dopoledne, chodil večer. Nikdy už ale neviděl to škaredé psisko, natož pak skutečnou kadeř dlouhých tmavých vlasů, kterou nemohl odvát z před očí, tak jako ona mávnutím červenou rukavicí. Jednou večer, když se vrátil domů, vzal list papíru a pero. Sedl si ke stolu. Díval se na papír a viděl kadeř dlouhých tmavých vlasů. Potom začal psát, "Kam se podívám, vidím kadeř dlouhých tmavých vlasů...". Psal dlouho a plynule. Vůbec nepřemýšlel o tom, jaká slova se pod hrotem pera objevují, ale když skončil, věděl, že je tam napsáno přesně a všechno, co chtěl říct. Rychle papír přeložil a pak ještě jednou a ještě jednou. Najednou ucítil, jak mu tluče srdce tak nějak jinak, hlasitěji a pocítil slabost. Radši rychle vstal, vložil psaníčko do kapsy kabátu a obul se. Vyšel ven. Byla tma a pršelo.

Tůňka nejprve zapadala listím, a později ji uzavřel ledový příkrov. Okolí bylo pokryto sněhem a po loukách, které ještě nedávno byly plné zeleně, začaly se objevovat stopy spárkaté zvěře. Z korun stromů se ztratily listy, a tudy, kudy ještě nedávno propadávaly různobarevné struny vlasů slunce, sypal se při poryvech studeného větru prašan. Hleděl z pěšiny na pupek okolních luk, zarostlý a změnšený v ledovém příkrovu. Vyndal ruce z kapes a založil je na prsou. Chtěl se nadechnout, ale silně mrzlo, zakašlal. Potom se pomalu vydal k torzu staré vrby. Už z dálky viděl, že na tom místě už dlouho nikdo nebyl. Vše bylo pokryté zmrzlým sněhem, jehož krustu nenarušil dotek žádného návštěvníka. Sklonil se a opřel se rukou na stejném místě, jako tehdy ona. Vložil ruku do vrby a vytáhl odtamtud do spáry vložený poskládaný lis papíru. Držel ho v ruce a díval se na něj. Potom zavřel oči. Viděl kadeř dlouhých tmavých vlasů. Cítil s každým výdechem, jak se kolem něj tvoří pára, nejprve teplá, potom rychle se rozpouštějící.

Chtěl být z toho místa co nejrychleji pryč. Zprudka se otočil, ale potom se hrozně lekl. Podklouzla mu noha a svalil se na záda do sněhu. Slyšel její smích. Ležel na zádech ve sněhu a nahoru mu trčela ruka, třímající psaníčko. "Ale, ale. Kdopak mi to píše?", zasmála se. Zavřel oči. Tohle se může stát jenom mně, pomyslel si. Nejradši by se neviděl. Nemohl se ani hnout, levou ruku zkroucenou pod tělem, nohy nahoře, vtěsnaný mězi dva kmínky osik. Došla k němu. Otevřel oči. Viděl kadeř dlouhých tmavých vlasů. "A tohle je moje!", zasmála se a vytrhla mu z ruky psaníčko. Slyšel jak šustí papír, slyšel jak mu tluče srdce ale neslyšel, jak mu z úst vychází pára, protože najednou nemohl dýchat. Pak papír přestal šustit. Několik vteřin bylo ticho. Potom se odhodlal zdvihnout hlavu. Viděl úsměv na její tváři. "Jmenuju se Iveta a přijdu zítra touhle dobou,", zasmála se tím krásným zvonivým smíchem, "a tohle si nechám!", přidržela si rozbalené psaní vedle obličeje. Potom vyběhla na cestičku a na půl vteřiny se otočila. Přes velkou sněhovou muldu vpravo se k němu přibrodilo malé škaredé psisko. Čichlo k jeho obličeji, ale potom bez zájmu pokračovalo dál. Nechal padnout hlavu zpátky do sněhu. Usmál se a konečně vydechl. Z úst mu šla pára. Takhle vypadá šťastný člověk, pomyslel si, a viděl sebe, jak leží hlavou dolů ve sněhu na své levé ruce, zapadlý mezi dvě osiky.