17.11.1989 byl pátek. V sobotu jsem šel s Erikem do sokolovského Zámku na koncert. Umělci nám sdělili, že v Praze se stávkuje, že studenti a divadla vyhlásili stávku, a že oni stávku podporují, ale že nám hrát budou.
Když jsem přišel pozdě večer domů, pokračovali jsme v poslouchání rádia po drátě, kde bylo hodně rozhovorů se studenty, kteří byli den předtím svědky masakru na Národní třídě. Shodli jsme se, že takovou otevřenost jim nikdo neodpustí, a že je všechny vyhodí ze školy. Nicméně opájeli jsme se tou jejich odvahou.
18.11.1989 byla sobota. Začalo se šuškat, že v Praze na demonstraci někoho zabili, že to byl student MFCHT Růžička. Poslouchali jsme Svobodnou Evropu a taky rádio po drátě, kde bylo zcela proti veškerému očekávání mnoho rozhovorů s naprosto upřímnými, odvážnými a statečnými lidmi. Nikdo už rádio neztišoval.
19.11.1989 jsme se s Erikem šli jako projít na náměstí Budovatelů v Sokolově. Postávaly tady hloučky lidí, kteří se všichni šli v neděli jako projít zrovna sem. Potom se objevil nějaký pohyb. Jak jsem daleko později zjistil, byl to René Bolvari, pozdější starosta Kynšperka. Rozhazoval letáky o stávce, ale hned ho nějací neuniformovaní policajti sebrali.
Nápisy, které se objevovaly na chodnících a zdech, a které zněly, "dusím se", a které někdo pravidelně smýval a někdo jiný zase z železnou pravidelností obnovoval, najednou začaly dávat hlubší smysl. Na viaduktu ve směru od Citic do Sokolova se objevil obří nápis, "dnes je krásný den, Komunisti, jděte už do háje!"
Televize informovala o plnění plánu, o malých protistátních demonstracích protisocialistických živlů a také o tom, že na Vánoce určitě budeme mít sníh. V neděli jsme se sešli s Erikem a naplánovali svržení vlády. Jak přibývalo hodin, nezbylo než jít spát a probudit se opět úplně zbabělí. Sbalili jsme učebnice a šli do Gymplu. Do prváku.
Oproti očekávání se nic nedělo. Třídní přišel, pravil, že stávku on trpět nebude, že jestli chtějí být vyhozeny starší ročníky, ať si stávkují, ale že jim to neprojde. Pak nám navrhli diskuzi. Spočívala v tom, že nás nechali ve třídách a do každé třídy nám poslali dva komunisty, jednoto z partaje a jednoho z komunálu.
Pochopitelně velice málo z nás, kterým bylo v té době 15 roků jsme se zmohli na nějaké otázky, natož protesty. Navíc jsme nic nevěděli, neměli jsme se na co zeptat. Jeden kluk se zeptal na prvorepublikové legionáře, ale to bylo všechno. Co si pamatuju, padly tři otázky z pléna. Když komunisti viděli, že se na nic nezmůžeme, odešli a nechali nás se učit.
Později, až o moc později nám došlo, že se báli víc než my. Proto nás nechali sedět ve třídách a předstírali, že nám odpoví na cokoli. Ale roky zažraný strach vykonal svoje. Nevěřili jsme ani tomu, že se můžeme beztrestně zeptat na cokoli. A oni? Komunisti se zase báli, že kdyby nás pustili do tělocvičny všechny najednou, že kdyby se náhodou jeden statečnej našel, že se k němu přidají všichni a zašlapeme je do země.
A tady je ta chvíle, kdy to konečně můžu říct. Stateční tam byli už tehdy a to i v tomhle jalovým věku. Třeba Martin. Martin Kocanda. Ten, co později dělal ředitele Národní knihovny a nějakej Zaorálek ho vyhodil. Tak poslouchejte, tenhle Martin Kocanda je jeden z nejstatečnějších lidí v mých očích, na rozdíl od toho Zaorálka.
My s Erikem jsme si řekli, že se dáme k Českým dětem. Věděli jsme prd, co to je, o Chartě jsme jenom slyšeli, nečetli jsme ani Několik vět. Psali jsme básničky a chtěli vydávat časopis. A Martin Kocanda do toho našeho časopisu už před listopadem 89 přišel s článkem, který měl titulek, "Klement Gottwald je vrah"
Myslím 21.11.1989 v televizi ukázali studenta Růžičku. Reportáž byla černobílá. Růžička vypadal divně, nepopíral, že na demonstraci byl, máma když to viděla, pravila, že je zmlácenej. Reportér se omluvil za výpadek barevné kamery technickými potížemi. Pak nám ukázali dalšího Růžičku, ten jel na víkend domů a o ničem nevěděl.
Sokolovská garnitura zorganizovala pochod studentů na podporu komunistické vlády. Martin Kocanda chyběl. My, zbabělci, co jsme se báli, že dostaneme neomluvenou hodinu, jsme šli pozadu, šklebili jsme se zle nebo dělali ksichty. Na víc jsme se nezmohli. Ale byli jsme tam. 29 z 30.
Narozdíl od nás, kteří jsme v prvním ročníku měli strach, vyšší ročníky a hlavně čtvrtý ročník protestoval hlasitě a stál si za svým, přestože nám bylo pořád opakováno, že nebudou připuštěni k maturitě. Nebáli se tolik jako my. Mirka Veselá, dívka s velkými tvářemi a hlubokýma očima, kterou jsem tehdy obdivoval, měla starší sestru. Ta studovala v Praze a přivezla text provolání "Několik vět"
Pohnulo mou myslí to, co tehdy řekla moje máma, když to četla. Řekla, že se tam nepíše nic špatnýho a že by to taky podepsala. Myslím, že zhroucení toho zkostnatělýho systému bylo neodvratný a že jestli dneska někdo tvrdí opak, tak tam nebyl.
Eriku Klimeši, Tomáši Kábrte, René Bolvari, Mirko Veselá, Martine Kocando...
