Když už to konečně vypadalo, že se věci mění, hledali jsme modlu. Strašně jsme se styděli. Za svojí zbabělost. A chtěli jsme někoho, kdo bude lepší než my, koho bysme mohli postavit před sebe místo tý zbabělosti
Dubček na hrad, Císař na hrad. Mluvil jsem o Českých dětech a o tom, jak jsem se s Erikem chtěl k nim dát. Nevěděli jsme, protože jsme nakonec jednali jenom sami za sebe, že možná se věci mají jinak. My jsme totiž ve své mladické nedostudované nerozvážnosti nechápali ani to, co je republika.
Petr Placák byl ten člověk, co stál za těma Dětma. A nechtěl Republiku. Chtěl Monarchii. Takže možná Císaře. Mně v mých 15ti letech připadalo, že hlavně by se nemělo dít násilí a že by ve vládě neměli být komunisti. Pravda ale je taky to, že když v televizi vystoupil Milan Kňažko a požadoval zrušení vlády jedné strany, bylo to tak moc odvážné, až nepředstavitelné.
Bylo to totiž dokonce Ústavou dáno, že Komunistická strana Československa je jedinou a hybnou silou. A když ten pán s vystouplými čelistmi v pleteném svetru v celostátním vysílání federální televize oddeklamoval, že toto by z Ústavy mělo být vypuštěno, myslím jsme nedýchali a nechápali, jak je toto možné.
Bylo to daleko za hranicemi představivosti. Stejně tak, jako když Tomáš Kábrt napsal, že neexistuje nic jako socialistická demokracie, že demokracie je jen jedna a buď je, a nebo není. Seznámil jsem se s Tomášem někdy v listopadu 1989. Přišli jsme s Erikem do KC OF v Sokolově, že chceme pomoct. Byl tam a široce se smál.
Byl jsem v prvním ročníku Gymnázia. Chtěl jsem tajně pít pivo a poslouchat Kryla. Když tanky na náměstí Nebezského Klidu v Pekingu rozjezdily naděje Číňanů na změnu, cítil jsem se hrozně. Proč pořád mluvím o Erikovi? Když náš třídní Václav Kos přišel do třidy a chtěl po nás, abychom vstoupili do SSM, jenom díky Erikovi jsem našel tu sílu, abych řekl, že nevstoupím...
Byli jsme jako manželé, tak o nás mluvili. Vydávali jsme ten časopis a taky jsme spolu stopovali. Moc jsme toho nestihli, protože žádná idyla netrvá věčně. Nakonec nad jednou edicí časopisu, v ulici Kosmonautů 1901, jsme se rozešli. Tehdy ještě nebyly počítače, aby stříhaly noviny, na koberci nad prázdným papírem, povalovaly se rozstříhané sloupky textů...
Neměli jsme rádi komunisty, ale vlastně jsme moc nechápali proč. Když jsem jezdíval na prázdniny k babičce do Orlických hor, občas jsem si nějaký důvod domů přivezl. Třeba jednou, když děda široce rozprávěl o tom, jak Miladu Horákovou věznili nacisti a potom komunisti a ti že byli horší, protože jí popravili.
Děda byl malíř. Nejdřív maloval jablka na misce, potom kopce a chalupy a nakonec mojí nahatou babičku. Ten obraz jsem si později vyprosil a nedám ho z ruky. Děda nikdy o komunistech nemluvil. Když už se o nich zmínil, prskal vztekle a používal slovo bolševici. O válce mluvil jinak než naše učitelka dějepisu, a já jsem moc nechápal, proč v sobě nemá žádnou nenávist k Němcům.
Děda byl jiný. Byl tím, čemu bychom dneska dali přízvisko romantický typ. Já jsem ho neměl rád, protože mě nutil se mýt a čistit si zuby, a nevadilo mu, že voda je studená. Jednou, když jsem nakreslil králíka, tak se mi vysmál. Když jsem ale potom nakreslil nahatou ženskou, pochopil, že jsem sice nikdy žádnou neviděl, a nechal mě být.
Děda jednou pravil, když viděl, jak si kreslíme ty světle zelený oblý tanky T34 a obludný, hranatý a kostkatý, temně zelený Tigry, prskající po sobě žluč, že Rudá armáda nebyla vždycky vítězná. Pravil, že by o tom mohl vyprávět maršál Pilsudský, a že celá ta jejich slavná Rudá armáda si z pod Varšavy odnesla krom porážky z ostudy kabát. A nejen odtamtud, také z Finska během zimní války.
Říkal jsem si, že je super, když mám takový informace z první ruky. A když nám naše dějepisářka na základce vyprávěla o slavné a neporazitelné Rudé armádě, zdvihl jsem ruku, abych jí opravil. Vděku jsem se teda nedočkal, zato se mi dostalo poučení, že propříště si zdroje svých informací musím nechat pro sebe a že je asi lepší mlčet, i když mi moji představení lžou.
Je smutný, když to takhle říkám, ale asi je to nutný, aby obraz byl kompletní. Už jsem nebral hodiny dějepisu jako něco, kde se poučuju o tom, z čeho je dobré se poučit, ale jako něco, co musím prostě jen přežít. Roky bitev a padlých králů jsem se naučil nazpaměť a souvislosti mě přestaly zajímat.
...
