"Přivedu koňa", řekla, a jak řekla, tak udělala. Měl jsem narozeniny a na naší zahradě ten den bylo hodně živo. Kromě dospělých gratulantů se tu v průběhu dne vystřídalo také několik dětských autistů, a proto nic z toho, co máme na zahradě, nestálo dlouho ladem. Houpačky, klouzačka, trampolína, slack-line. Ale koně teda nemáme. Máme psy, kočky a dvě slepice. A doba, kdy jsme měli taky ovce, kozy a králíky je dávno pryč a už se nevrátí.
7.6.2013 Vítek je na koniPetr Forejtek
Když jsem na hiporehabilitačním pobytu v Koryčanech viděl, jak silný vliv má na chování dětí s autismem přítomnost koně a možnost se na něm povozit, přestal jsem si myslet, že méně obvyklé metody rehabilitace jsou jen způsob, jak si odpočinout. Do té doby jsem měl za to, že projet se na koni je sice vznešené, ale víceméně je to pouhá zábava, kterou si krátí dlouhou chvíli lidé posedlí pohybem a potem, zvyklí na těžkou práci a s praktickou znalostí toho, jak funguje příroda, nebo naopak měšťáci, kteří nenávidí, když je olízne pes.
Měl jsem hodně dobrých a hezkých příležitostí vidět, jak se najednou do té doby uzavřené děti, které jinak nejsou schopné základní sebeobsluhy, otevírají a se zvědavostí se opírají o hrazení, jak natahují ruce a dávají najevo, že tohle je to, co si vážně dobře užijí, jenom nás tam pusťte. A potom s nepřítomnými výrazy v hrdých tvářích cirkulovaly po ovále, znenadání se snažily pohladit koně nad ocasem, nebo se naopak zakláněly, či se bez odporu pokládaly na koňský hřbet.
"Přivedu koňa", řekla, a jak řekla, tak udělala. Měl jsem narozeniny, tak to nejspíš udělala pro mě, protože viděla Vítka, jaký je, a taky viděla spoustu do té doby smějících se tváří dospěláků, které náhle při konfrontaci s autistou zamrzaly a v jejich pohledech byl znát zmatek a nejistota. Hodně lidí se ten den prošlo po naší zahradě, a hodně z nich mělo příležitost se potkat s někým, kdo je autista, vůbec poprvé. A bylo to na nich znát.
"My jsme vůbec nevěděli, že něco takového je, a že je to takové", slyšel jsem ten večer z několika úst. Ano. Pozval jsem ty lidi, aby přišli a měli možnost se bezprostředně v běžném životě seznámit s tím, jak se chovají a jak vypadají autisté. Vesměs každý z nich se zpočátku pokusil navázat kontakt s autistou nějakým svým už vyzkoušeným způsobem. A potom, většinou velice záhy, byla vidět v jejich tvářích bezradnost, která se pomalu prohlubovala, jak postupně definitivně ztráceli řeč.
Dívala se na Vítka takovým zvláštním dlouhým tichým pohledem. Potom se zahleděla na naši zahradu, ruce založené na prsou. A když odcházela, na rozloučenou mezi vraty řekla, "přivedu koňa". A tak máme už druhý týden na zahradě poníka a Vítek může jezdit, kdy se mu zlíbí.
