V Tatrách jsem ještě nikdy nebyl, ale přímo magicky mě přitahovaly. Nedařilo se mi vtěsnat do mých plánů jakoukoli cestu, kterou bych se jim byť jen přiblížil. V mých představách Tatry nabývaly přímo buldočích rozměrů a jejich kouzlo jen rostlo s tím, jak jsem nakupoval tu mléko, tu zase sušenky, jak jsem zaslechl pár tónů Slovenské hymny, vyprávění přátel o výpravách, či burácivý hřmot dieselového agregátu mohutného náklaďáku. Všechny tyhle a ještě mnohé další líčky jen přikrmovaly mou zvědavost, která číhala na příležitost.
5.7.2014, TatryPetr Forejtek
A ta nakonec přišla zcela nečekaně, jak už to tak bývá.
A tak stojím jednoho dne na shromaždišti s batohem a čekám na další příchozí. Nevím vůbec co mě čeká, ačkoli mám dopředu naprosto všechny zjistitelné informace. Informace konkrétní se mi v hlavě míchají s těmi abstraktními, jako například: "podle předpovědi má být hezky" versus "na horách se počasí mění z minuty na minutu." Když už sedím v autě, je pozdě na kličku či únik, a ani bych nechtěl, jedu za nesplněným snem. Zároveň si ale trochu připadám jako sele, které právě přivedli k řezníkovi.
Tatry jsou někde nad námi. Vím o nich, protože mám mapu a představivost. Vím o nich, protože je cítím za lesem, na jehož kraji spíme. Cítím je i záhy, a to když se mi opřou do podrážek svou kamennou podstatou. Ve dvě ráno řve budík. Rychle balíme spacáky a s batohy na zádech s tím nejnutnějším se vydáváme na cestu. Je to zvláštní, ale není tma. Je sice noc, ale tma má jinou, než černou barvu. Je vidět, jakoby byl úplněk. Svižně nastupujeme na úzkou stezku, míjíme spící horskou chatu a mezi stromky míříme nahoru. Najednou se kolem mě mihne nízký stín. Kolem pravé nohy mě předběhne vlčák. Dýchá a já se fascinovaně dívám na to útlé zvíře, jak bosé našlapuje na mokré kameny a probíhá se mezi keři.
Na posledním místě, kde se dá ještě nabrat voda z potůčku, snídáme. Vlčisko si od každého z nás vybírá svůj podíl. Bude nás přeci doprovázet, ale to v tu chvíli ještě nevíme. Bolí mě nohy. Nejspíš mám malé boty. Navíc je mám podruhé na sobě. Prostě plašan, poprvé v Tatrách. Medvědi, snězte si mě. Na patách mám puchýře, které jsem si včas nepřelepil. Bude to peklo. Ale i tak půjdu, chci to vidět na vlastní oči.
Po pár kilometrech u rozcestníku si přiřazuji k názvu toho místa svůj vlastní význam. Je to Smutné sedlo. Vlčisko se s námi odmítá vyfotit, jaksi je více zaujato všemi těmi svišti a tím životem kolem, který ještě úplně nedovedu vnímat. Opodál je keška. Když shodím ze zad těžký batoh a pojím, jdu si pro ni. Najednou to není taková dřina, uvědomuji si naprosto jasně. Zadání ale bylo takové, jdeme "na těžko." Takže neseme nejen spacáky a karimatky, ale také stan, vodu na dva dny a jídlo a odlečení pro případ deště.
Cestou na jeden z dvoutisícových vrcholů nás opouští vlčisko. Je to v místě, kde se stezka najednou z ničeho nic změní v lezecký terén. Zavěšujeme se do řetězů zavěšených po skále a vlčisko zůstává za námi. Smutně kňučí a pobíhá, za námi ale nemůže. Jdeme po hřebeni a já v patách cítím každý krok. Někde se dá jít s hůlkami, jinde ne. Neustále shazuju a nahazuju batoh, jak si měním vybavení. Na jednom z dalších vrcholů se mi dostává projevu nečekaného milosrdenství od mých kolegů, kteří mě zbavují mé povinnosti nést část stanu, což mi notně ulehčuje.
Hrubá kopa, 2166m. Baníkov, 2178m. Potom Baníkovské sedlo. Odpočíváme. Mám možnost prchnout po žluté a sejít do Roháčské doliny, ale rozhoduju se pokračovat dále po hřebeni podle původního plánu. Pachoľa, 2167m. Tady se mi dostává poučení o tom, že všechny další dvoutisícové vrcholy už budou hračka, a že už jsme skoro na konci. Chápu, proč mi to kámoši říkají, ale vím, že to není pravda. Umím číst z mapy a vím, co to znamená, když cesta kolmo kříží shluk natěsnaných vrstevnic.
Spálená, 2083m. Kamoši říkají, že ten další kopec už je poslední. No jasně, vím svoje. Salatín, 2047m. Opodál, kde odpočíváme, leží u batohu štíhlé děvče a opaluje se. Usmívá se, nejspíš sem chodí dost často, vypadá, jakoby byla na procházce. Zato já vypadám, jakože jsem na vojně. Vyrazíme, protože to máme ještě kus cesty, a, světe div se, všechny další kopce už jsou jen samé zanedbatelné kopečky. No jasně.
Brestová, 1934m. Cestou sem mě předběhlo to děvče, co se na Salatínu opalovalo, díky čemuž si uvědumuju, že vlastně nebyla jediná, kdo se kolem mě mihnul. Začalo to vlčiskem. Pokračovalo to ve Smutném sedle skupinkou turistů v šortkách, pod Baníkovem párkem důchodců v kristuskách a rodinkou s dětmi školou povinnými. Ale je mi to jedno. Občas taky někoho předejdu. Vesměs tedy v okamžiku, kdy se dotyčný kochá, ale je mi to jedno. Taky jsem se naučil cestou se kochat, na což jsem byl důrazně upozorněn, že je to důležitou součástí výšlapu. Takže mám i pár opravdu hezkých fotek.
Půl kilometru pod Brestovou se nebe zatáhne rychlostí zipu. Následuje vichr a déšť. Naštěstí jsem to čekal, jako koneckonců ten den už cokoli, a připravil se včas. Prší, ale to už sestupuje po hřebeni těch "pár posledních zanedbatelných kopečků", jejichž hřbety cítím v nohách s každým dalším krokem. Ke Zverovce sestupuju v 18:30. Ve 2:30 jsem ráno ten den udělal první krok. 18 kilometrů, 16 hodin. Průměr nic moc, ale přežil jsem. Najím se a poté, co vlezu do spacáku, upadám do komatu.
Kámoši ráno vyráží zpět, v plánu mají Ostrý Roháč. Já sestupuju do Roháčské doliny a pokračuju dalších 9 km po silnici do Zuberce. Ale to už je pohoda. Užívám si slovenské pohostinnosti na kolibě, a dobře se najím. V Zuberci se potom jdu pomodlit do kostela. Potom sedím na kolibě a sleduju Tatranské hvozdy nad sebou. Nebe se zatahuje a pak se to stane. Slova slovenské hymny odehrají svůj koncert na tomto jevišti. Když se blýskne podruhé, z koliby vyběhne servírka v selském oděvu, "tohle jsem tedy ještě nezažila", řekne, a já si pomyslím, "hlavně, aby kluci už touhle dobou byli dole..." Naštěstí jsou a vidíme se později toho dne v Liptovském Mikuláši na nádraží.
