Ještě ze základní školy si pamatuji dialog mezi kantorem dojatým výrazovou plochostí žáčka při zkoušení a děckem, které se snažilo osvětlit setmělost situace tápáním mezi slůvky "to" a "tamto". Mohutný učitel matematiky, kterého už jen nadbytek postavy, vysoko vyhnané čelo a řezavé oči řadily mezi oprávněné obavy všech nepřipravených, zahnal rozhovor do útlých zvoláním, "podej mi to, jak se tím to, tamto!". Drobný žáček z radosti, že se mu jeho taktika vyplatila, neboť okamžitě pochopil, že se jedná o houbu na tabuli, zdvihl se k tomu, aby ji učiteli podal. Ten měl ale navrch nejen svou postavou, zkušeností a protřelostí, a překvapeného žáčka odmítl, "to ani náhodou není to, co jsem chtěl!". Potom pokračoval krátkou přednáškou o úspornosti exaktního vyjadřování, a to nejen v matematice.
11.8.2013 V Uherském HradištiDavid Forejtek
Lidé, chtějí-li se navzájem dozvědět, o čem vlastně spolu mluví, měli by používat jazyk způsobem, který je věcný a přesný, protože za tím účelem nám byl jazyk dán a nikoli proto, aby byl nástrojem a cestou k nepochopení. Existuje přísloví, které přirovnáním mluvy k drahému kovu naznačuje, že méně je více, a přikloněním se k extrému v podobě mlčení, které ovšem máme chápat jako metaforu účelnosti, připodobňuje jazyk k klenotu, jehož si máme považovat a munici, jíž máme střílet s rozmyslem. Je-li řeč člověka obrazem toho, jaký je uvnitř, máme bohužel možnost často vidět, že zmatek a chaos nevládne pouze na povrchu, ale že ovládl i duše lidí.
Jazyk získáváme samovolně, když náš mozek koriguje nesrovnalosti mezi tím, co vidíme a tím, co slyšíme. Způsob, jakým se děti učí gramatice se úplně nepodobá tomu, jak se učíme jiným věcem. Je až s podivem, s jakou lehkostí si děti osvojují složitost jazyka, prochází jeho zákoutími, a díky jeho košatosti a rozmanitosti života, skýtá tato cesta mnoho humorných situací, když ho koření drobné roztomilosti, jakých jsou schopny častěji pouze děti. To například když chtěla Terezka u polévky posílku (slánku), hladila kočáka (kocoura), obdivovala koňata (hříbata), nebo když Vítek v pokojíku hlasitě pruděl (měl větry). Korunu tomu ovšem nasadila Kamila shodou okolností dnes (8.8.2013), když při odchodu z přerovského bazénu prohlásila, že už je úplně vymočená (rozmočená).
Vítek je dítě autistické, a proto nemluví. Něco mu brání v tom, aby se naučil mrskat jazykem se stejnou lehkostí jako zdravé děti. To neznamená, že se definitivně neumí naučit, nebo vysledovat, jak se věci mají a dějí, a kde se dějí. Pravda je, že je to bez jazyka mnohem těžší, a že i tady, přes všechnu bídu, je mnoho příležitostí se zasmát, pokud tedy zrovna člověk není v situaci, kdy mu u zadnice hoří koudel, a kdy, dopadne-li ještě jedna kapka, zlomí se velbloudovi hřbet. Poučen paní z SPC, že je nutné veškeré úkony a činnosti s autistou doprovázet nejen slovním pokynem, ale i neverbálním úkonem, protože není jisté, na co autista reaguje, rozhodl jsem se, že vyzkouším, nakolik to funguje, když to úplně převrátím. Autista ví, že to místo, kde si obvykle obouvá boty je na prvním schodě, a při tom u něho někdo stojí a něco říká. A tak jdu, a když si Vítek sedl na první schod, a před ním ležely boty, pravil jsem k němu ukazuje na boty, "sněz tu polívku". Načež on se bez prodlení obul.
Byla by to psina, kdyby se to nedělo když to nepotřebujete. Například když chcete, aby Vítek něco někam odnesl, třeba pyžamo na postel, je to vyšší dívčí. To už je tak složité, že první a jediné, co Vítka napadne s pyžamem udělat, ať už řeknete cokoli, je narvat si ho na hlavu. A to dělá i s nohavicemi. Zkrátka zřetězení nějakých činností, natož pokud je mezi nimi nějaká logická souvislost, je záležitost tak komplikovaná a bludiště tak dlouhé, že se v něm spolehlivě ztratí. Vídí jen na první roh, za něj už ne. Chtěl jsem z toho udělat jeho výhodu, že se nebojí věcí, kterých se bojí jiní, a například by se nebál, že spadne, když poleze na skálu. Ale on má zároveň silný pud sebezáchovy, a tak na Budačině už jen jak zmerčil, že chystám lano a sedák, vzal čáru. Je to zvláštní, protože ještě donedávna byla jeho druhým domovem větev na stromě.
"Podej mi to tamto!", slýchám se říkat čím dál častěji. Rozčiluje mě to, protože používat jazyk o "šesti" slovech mnoho radosti z kombinování neskýtá. Paradoxně je to ale jediný výrazový prostředek, který, doprovázen-li dostatečnou a precizní gestikulací, nějak funguje. A tak jdu a řeknu to zas, a Vítek přesně ví, co má udělat.
