Můj autista ukazuje tvář za zrcadlem toto léto neskonale častěji, než tomu bývalo zvykem dosud. Například před pár dny, kdy byla u nás na návštěvě maminka jiného autisty, nenechal jí zavřít ústa údivem, neboť, jakoby to byla úplná samozřejmost dítěte, které se vrátí ze školy, doběhl do garáže, vzal koňské sedlo a pelášil na zahradu. Šokoval tím nejen ji, ale i nás, protože tento kouzelný výjev se odehrál to odpoledne vůbec poprvé.
12.5.2013 Hiporehabilitační centrum KoryčanyPetr Forejtek
Častěji dělá to, že tleská ručičkama a poskakuje dokud nepochopíme, co vlastně chce. Nějakou nápovědu nám příliš nedává, a to ani když mu jí nabízíme. Obvykle máme pouze pár okamžiků jak rozpoznat, o co jde a jednat, protože při nedostatečně rychlé adekvátní reakci má autista tendenci projevit své zoufalství z toho, že mu nikdo nerozumí. A to se potom válí po zemi, pláče, nebo v horším případě provede agresivní nebo autoagresivní výpad.
Vítek ovšem pochopil, že koňské sedlo patří na koně, a že když tam je, že se bude jezdit. A protože jezdí rád, naučil se tuhle souvztažnost velmi rychle. Když půjdeme na zahradu, a on přinese sedlo, je už jasné co chce. Kdybychom se nikdy nepokusili ho na koně posadit, a to i přes jeho odpor, nestalo by se to a jeho slovník by se o toto slovo nerozrostl. To že má někdo autismus neznamená, že není schopen citů, znamená to jenom to, že není schopen je projevovat.
Na podzim roku 2011 jsem se ho na koně pokoušel posadit vůbec poprvé. Bylo to vlastně fiasko. Vítek měl z toho velkého zvířete takový strach, že nepřestal křičet. A nakonec na tom zvířeti tehdy ani pořádně neseděl. Chodili jsme v malém výběhu dokola vedle koně a nosili Vítka v jeho těsné blízkosti, pomalu jsme je k sobě přibližovali a vrcholem úsilí bylo, že jsme Vítka připlácli na bok zvířete a takhle udělali několik koleček. Zbytek času jezdil Daneček s Terezkou.
Kůň je zde ale pouze dobrým příkladem toho, že to zašmodrchané autistické klubíčko se přeci jenom dá rozplétat, když má k tomu člověk dostatek času, příležitostí, energie a trpělivosti. Jenom tolik se bude podobat tomu, co je považováno za normální, nakolik se s tím dostane do kontaktu. Pokud bychom ho drželi v ústraní a nedali mu možnost si ošahat všechno jako normálnímu dítěti, uzavřeli bychom mu svět na malé omezené minimum, v němž by potom ustrnul.
Zní to ovšem snadno, ale opravdu těžko se to někdy dělá. Zejména v těch naprosto nejméně nenormálních chvílích, ze kterých se skládá každému člověku jeho denní chléb, zraňuje okolí nastraženými trny jedovatých poznámek drobně, leč nepřetržitě. Společnost chce být zdravá a mít svůj klid. Proto se domnívá, že když ze svého středu vyloučí ty divné, jiné a nenormální, pomůže jí to. Na cestě k domnělé dokonalosti se zbavuje příležitosti ukázat, jak báječná by mohla být.
Šedivá je teorie a zelený je strom života. Až příště Vítek poběží po zahradě a bude cinkat třmeny koňského sedla, bude to výjev z života úplně normální, všední, který už nikoho nezaskočí.
"Kde je Vítek?"
"Vzal si sedlo a šel na zahradu..."
Normálka, pohoda.
